CZ/Śrīla Prabhupāda: Zakladatel-áčárja ISKCONu - Základní dokument GBC

Poznámka od výkonného výboru GBC ISKCONu
Toto dílo, Śrīla Prabhupāda: Zakladatel-áčárja ISKCONu, jehož autorem je Ravindra Svarūpa Dāsa, je oficiálně schváleno Řídící komisí ISKCONu (Governing Body Commission - GBC).
GBC žádá všechny oddané a přátele ISKCONu, aby tomuto dílu věnovali hlubokou a pečlivou pozornost. Učiní-li tak, rozšíří to naše kolektivní porozumění a ocenění postavení Śrīly Prabhupādy a jeho jedinečné role v Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny.
Śrīla Prabhupāda nám jednoduše nepřinesl pouze poselství Pána Caitanyi a Pána Kṛṣṇy. Ačkoliv je to samo o sobě slavný úkol, Śrīla Prabhupāda jako náš zakladatel-ācārya vytvořil samotný základ, funkci a vizi ISKCONu jako globální komunity usilující o „respiritualizaci celé lidské společnosti“.
Role Śrīly Prabhupādy, jak se dočtete, je přetrvávající. Jeho přítomnost má být pociťována v životě každého oddaného ISKCONu dnes i v životech oddaných po mnoho staletí v budoucnosti.
Pochopení toho, jak je Śrīla Prabhupāda v centru našich životů a naší společnosti, a poznání, jak ho v této zásadní roli udržet, je účelem tohoto textu. Jak píše Bhakti Charu Swami v předmluvě, „tato kniha není určena k běžnému čtení, ale k implementaci v praxi.“
Výkonný výbor GBC
Prosinec 2013
PŘEDMLUVA
Śrīla Prabhupāda byl nepochybně osobností, kterou poslal Śrī Caitanya Mahāprabhu, aby naplnil Jeho předpověď: „Inkarnoval jsem se, abych zahájil saṅkīrtanové hnutí. Vysvobodím všechny pokleslé duše tohoto světa... V každém městě a vesnici světa se bude šířit zpívání Mého hnutí nāma-saṅkīrtanu“ (Caitanya-bhāgavata, Antya 4.120, 126).
Abychom pochopili jedinečnou roli Śrīly Prabhupādy z gaudíjské perspektivy, musíme se vrátit v čase a získat historický náhled na to, jak se plán Caitanyi Mahāprabhua pro naplnění Jeho předpovědi postupně odvíjí.
Po svém návratu z Gayi zahájil Śrī Caitanya Mahāprabhu svou misi nāma-saṅkīrtanu. A při rozdávání nāma-premy „On a Jeho společníci nezvažovali, kdo je vhodným kandidátem a kdo ne, ani to, kde by takové rozdávání mělo nebo nemělo probíhat. Nekladli si žádné podmínky. Kdekoli měli příležitost, členové Pañca-tattvy rozdávali lásku k Bohu“ (Caitanya-caritāmṛta, Ādi-līlā 7.23)
Tato záplava nāma-premy se šířila všemi směry a nadále žehnala tomuto světu pod ochranou zplnomocněných kazatelů, jako bylo Šest Gosvāmích, Śrīnivāsa Ācārya, Narottama Dāsa Ṭhākura a Śyāmānanda Prabhu.
Naneštěstí, po odchodu Śrī Caitanyi Mahāprabhua a těchto Jeho zplnomocněných společníků, padl na svět gauḍījského vaiṣṇavismu velmi temný věk. Vlivem Kaliho mnoho apasampradāyí, deviantních sekt, svými bezskrupulózními, materialistickými doktrínami a praktikami zcela zastínilo čistou prezentaci vědomí Kršny Caitanyi Mahāprabhua. A dělaly to Jeho jménem! Brzy začalo být Jeho učení ztotožňováno s nemorálností, dogmaty a asociálními živly. V důsledku toho si kulturní a vzdělaní lidé v indické společnosti vytvořili hluboký odpor k Caitanyovi Mahāprabhuovi. Tento temný věk trval téměř 250 let.
Aby Śrī Caitanya Mahāprabhu oživil Své saṅkīrtanové hnutí a znovu osvětlil gauḍījské nebe, poslal pak na tento svět jednoho ze Svých důvěrných společníků, Bhaktivinoda Ṭhākura. Bhaktivinoda Ṭhākura, obdařen transcendentální silou, neúnavně psal, aby porazil všechny neautorizované a odchylné filozofie stavící se proti prezentaci vědomí Kršny Caitanyi Mahāprabhua. Svým neúnavným a oddaným psaním odhalil všechny tehdejší adharmické filozofie a znovu odhalil světu cestu nejvyšší přízně a soucitu Caitanyi Mahāprabhua: Jeho misi nāma-saṅkīrtanu. Tyto spisy později vytvořily filozofický základ pro systematický a institucionálně založený plán Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, který měl uvést do pohybu naplnění předpovědi Caitanyi Mahāprabhua. To, že Bhaktivinoda Ṭhākura znovu objevil místo narození Caitanyi Mahāprabhua a poskytl plán (ve formě své „nāma-haṭṭy“) k uskutečnění touhy Caitanyi Mahāprabhua, aby se nāma-saṅkīrtana rozšířil po celém světě, bylo velmi jasným a pozoruhodným znamením jeho naprostého přesvědčení o slovech Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Věděl však, že tento obrovský úkol šíření vědomí Kršny po celém světě bude vyžadovat kolektivní zapojení tisíců lidí po mnoho generací. Nemohla a neměla to být práce jen jednoho člověka – transcendentální instituce byla naprostou nutností.
Jeho vroucí modlitby k Pánu Jagannāthovi byly vyslyšeny a Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura se zjevil na tomto světě jako jeho syn, aby dal praktickou podobu jeho plánu ve formě Gauḍīya mise. Během pouhých patnácti let Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura rozšířil saṅkīrtanové hnutí Caitanyi Mahāprabhua po celé Indii a přilákal k pomoci ve své misi mnoho tehdejších osobností. Během této doby bylo v Indii založeno šedesát čtyři maṭhů věnovaných šíření učení Caitanyi Mahāprabhua.
Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura rozpoznal důležitost své instituce pro pokračování energického kázání po svém odchodu z tohoto světa. Důrazně a velmi otevřeně pověřil své přední žáky, aby jeho Gauḍīya misi řídil a spravoval řídící orgán (Governing Body). Překvapivě nikoho nenominoval jako svého duchovního nástupce. Tento svět opustil 1. ledna 1937 a téměř okamžitě v rámci Gauḍīya mise vyvstaly neshody a hádky. Instituce, která byla vždy známá svým čistým a odvážným kázáním učení Caitanyi Mahāprabhua, se velmi brzy proslavila svými znesvářenými frakcemi a soudními spory. O postavení ācāryi bojovaly dvě soupeřící frakce a mnoho starších žáků instituci se znechucením opustilo. Jednotná Gauḍīya mise jako celoindická entita skládající se z mnoha center, několika tiskáren a tisíců oddaných spolupracujících pod jednotným vedením přestala existovat. Iluze vlastnictví a prestiže zastínily pokyn Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura a jeho mise rozvíjet celosvětové hnutí k šíření učení Caitanyi Mahāprabhua se úplně zastavila.
Našemu Śrīlovi Prabhupādovi, Jeho Božské Milosti A. C. Bhaktivedantovi Swamimu, zlomil tento tragický vývoj událostí srdce, ale z jeho aktivit bylo velmi zřejmé, že dokonale chápe srdce a poslání svého duchovního mistra:
➊ Jakmile si několik newyorských následovníků vzalo jeho poselství k srdci, svou instituci legálně zaregistroval. Nazval ji Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny a právně také zakotvil jejích sedm účelů. To vše se odehrálo už v roce 1966.
➋ Aby mohl pokračovat v misi Caitanyi Mahāprabhua a zajistit transcendentální odkaz ISKCONu, Śrīla Prabhupāda velmi systematicky založil řídící komisi (GBC) a svým starším následovníkům velmi důrazně nařídil: „Nedělejte stejnou chybu, kterou udělali moji duchovní bratři po odchodu mého Guru Mahārāje. Spravujte společnost společně prostřednictvím GBC.“
➌ Aby zajistil ISKCONu postavení transcendentální mise se silným filozofickým a kulturním základem, neúnavně a pečlivě překládal a komentoval to nejdůležitější a nejvznešenější z učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua v podobě Bhagavad-gīty, Śrīmad- Bhāgavatamu a Caitanya-caritāmṛty. A důrazně prohlašoval, že jeho knihy jsou základem jeho hnutí pro vědomí Kršny a ISKCON instituce.
➍ A stejně jako jeho Guru Mahārāja nejmenoval ani nevybral nástupce pro svůj ISKCON, ale místo toho chtěl, aby jeho žáci instituci řídili společně prostřednictvím řídící komise (Governing Body).
Když jsem byl osobním služebníkem Śrīly Prabhupādy, mnohokrát jsem si všiml, že trval na tom, aby na jakýchkoli tištěných materiálech byl pod názvem společnosti ISKCON vytištěn titul Zakladatel-ācārya a jeho celé jméno. V té době jsem byl velmi nevyzrálý a nezkušený a často jsem se ptal: „Śrīla Prabhupāda je tak pokorný a vznešený vaiṣṇava, proč na tom tak vytrvale trvá?“ Śrīlovi Prabhupádovi jsem to nikdy otevřeně neřekl, ale stále mě to mátlo. S postupem času jsem ale díky jeho božské milosti začal jeho záměr chápat. Slovní spojení „zakladatel-ācārya“ není pouhý titul, ale transcendentální systém, jehož účelem je chránit, uchovávat a prodlužovat životnost instituce zasvěcené masovému osvobození podmíněných duší po celém světě v tomto temném a propastném věku Kali.
Velcí vaiṣṇavští velikáni, jako byli Śrī Madhvācārya a Śrī Rāmānujācārya, tento systém úspěšně zavedli.
Je zřejmé, že plná implementace tohoto systému v ISKCONu je klíčová pro úspěšné naplnění předpovědi Caitanyi Mahāprabhua. Sdílel jsem toto poznání s několika svými staršími duchovními bratry a s potěšením jsem zjistil, že Śrīla Prabhupāda je požehnal stejným pochopením.
Následně v roce 2006 orgán GBC vytvořil různé komise za účelem plánování a dosažení různých strategických cílů. Jednou z takových komisí je Výbor pro postavení Śrīly Prabhupādy (SPPC – Śrīla Prabhupāda Position Committee), jehož posláním je napomáhat stávajícím snahám a rozvíjet nové iniciativy k tomu, aby byl Śrīla Prabhupāda provždy upevněn jako zakladatel-ācārya ISKCONu a jako prvotní śikṣā guru pro všechny oddané ISKCONu. Tato kniha je iniciativou výboru SPPC.
Tuto knihu napsal Jeho Milost Ravīndra Svarūpa Prabhu, jenž je bezesporu jedním z nejbrilantnějších myslitelů a spisovatelů ISKCONu, a všichni členové GBC i řada starších oddaných ji seriózně a pečlivě zkoumali.
Kniha je důkladně podložená výzkumem a zakládá se na śāstrách a historických faktech. Má akademickou povahu a poskytuje základ, na kterém můžeme budovat celostní kulturu vzdělávání, jež má pevně a velmi prakticky upevnit postavení Śrīly Prabhupādy jako Zakladatele-ācāryi ISKCONu. Čisté vědomí Kršny samozřejmě neuznává žádné umělé techniky – jeho jediným základem je pokora a naprosté odevzdání se. A v této náladě nabízíme tuto publikaci Caitanyovi Mahāprabhuovi, Śrīlovi Prabhupádovi a všem jeho oddaným.
Vezměte prosím na vědomí, že tato kniha není určena k běžnému, povrchnímu čtení, ale k aplikování v praxi. Pokud tak učiníme, naše osobní i kolektivní vztahy se Śrīlou Prabhupādou budou neomezeně vzkvétat a velmi prakticky pochopíme, že náš milovaný zakladatel-ācārya nezamrzl v čase. Je věčným asistentem božské záplavy soucitu a kṛṣṇa-premy Caitanyi Mahāprabhua. Jeho srdce taje a bez omezení či překážek proudí ke komukoli a ke všem, kdo projeví byť sebemenší zájem o jeho učení a misi nāma-saṅkīrtanu.
Pokorně prosíme o vaši laskavou a aktivní podporu při realizaci dalšího důležitého kroku v plánu Śrī Caitanyi Mahāprabhua zaplavit celý svět kṛṣṇa-premou – pevně a velmi prakticky upevnit Śrīlu Prabhupādu pro všechny časy jako Zakladatele-ācāryu ISKCONu.
Velice vám děkuji.
Ve službě Śrīlovi Prabhupādovi,
Bhakti Cāru Swami
Vṛndāvan, Indie
Listopad 2013
ÚVOD
Dílo, které držíte v ruce – nebo čtete na obrazovce – se vám nabízí jako jedno ze zralých plodů intenzivního, široce rozvětveného projektu strategického plánování, který v roce 2006 zahájila řídící komise (GBC) ISKCONu. Toto probíhající úsilí spojilo dohromady mnoho oddaných z celého světa, aby se zapojili do systematického plánování a rozvoje k uskutečnění vzkvétající budoucnosti hnutí Śrīly Prabhupādy. Naším konečným cílem je posílení naší celé organizace – každého jejího člena, všech jejích různých složek, všech jejích řídících a vedoucích autorit – aby všichni jednotně a v efektivní spolupráci pracovali na naplnění tužeb Śrīly Prabhupādy a Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Od samého začátku všichni chápali, že jedním z prvků, který je pro tento úspěch nezbytný, bylo, jak se obvykle říkalo, „udržet Śrīlu Prabhupādu v centru.“
V tomto ohledu si tým strategického plánování palčivě uvědomoval, že blízká budoucnost postaví ISKCON před kritickou výzvu: nevyhnutelný přechod do doby, kdy odejdou všichni oddaní s přímou zkušeností se Zakladatelem-ācāryou. Tato hrozící ztráta se stala dalším podnětem pro práci Výboru pro postavení Śrīly Prabhupādy (SPPC). Všichni jeho členové chápali, že Śrīla Prabhupāda by měl být pro následující generace neméně přítomný, než byl pro tu první. (Někteří dokonce věřili, že by mohl být přítomný ještě více.) Jak to usnadnit? Jak u všech oddaných v ISKCONu, generaci za generací, pěstovat stále rostoucí vědomí jejich hlubokého spojení s jeho Zakladatelem-ācāryou, aby se s ním všichni setkávali jako s živoucí přítomností ve svých životech? Jak splyne jeho mise, jeho učení, jeho vize, jeho odhodlání a jeho milost s každým tlukoucím srdcem?
Jakožto členovi SPPC mi byl přidělen úkol napsat pro oddané ISKCONu základní dokument o významu postavení Śrīly Prabhupādy jako Zakladatele-ācāryi.
Poté, co jsem tento úkol přijal, jsem strávil mnoho dní a nocí tím, že jsem tak trochu posedle přemýšlel o Śrīlovi Prabhupádovi – o jeho životě a jeho odkazu, o jeho hnutí, o mně jako žákovi a stejně tak o mých duchovních bratrech a sestrách. Během těchto dnů a nocí se můj mentální a emocionální stav stal nesmírně vypjatým, a přesto jsem nedospěl k žádným konkrétním závěrům. A pak jsem se posadil a během dvou či tří hodin sepsal krátké prohlášení – ne více než tři stránky – které jako by vzniklo téměř samo od sebe. Vycházelo z malého či žádného výzkumu a nepřinášelo žádné nové objevy – jednoduše to byly mé vlastní intuice a „realizace“. Následně jsem ho poněkud upravil a při nejbližší příležitosti představil ostatním členům skupiny strategického plánování.
K mé úlevě mě převážně pozitivní reakce ujistily přinejmenším v tom, že jdu správným směrem. Tento směr dostal konkrétní obrysy díky následujícímu pokynu. „Skvělé,“ řekli, „zatím. A teď – napiš komentář.“
Musím podotknout, že to obecné „skvělé“ doprovázela spousta detailních připomínek – žádajících na tom či onom místě více podkladů, objasnění nebo rozvedení; připomínek poukazujících na pochybnosti či oblasti nedorozumění; návrhů dalších témat k zahrnutí nebo prozkoumání atd. Vzal jsem si tyto připomínky k srdci – ukázalo se, že byly nesmírně užitečné – a pak, po drobných úpravách onoho krátkého prohlášení, jsem udělal, oč mě požádali, a začal psát komentář.
Výsledný produkt, který máte nyní k dispozici, má proto podobu textu a komentáře k tomuto textu. Text je nejprve uveden samostatně. Za ním následuje mnohem delší komentář. V této části se primární text objevuje ve správném pořadí, ale je rozdělen do praktických oddílů. Primární text je vytištěn tučně, zatímco po něm následující komentář k danému oddílu je vysázen běžným písmem.
Samotný text je krátký, má pouhých 1 300 slov (5 stran). Jak se ukázalo, komentář je dlouhý, zhruba 21 000 slov (79 stran). Zatímco napsání textu mi původně trvalo asi tři hodiny, sepsání komentáře trvalo šest let.
Samotný primární text je jednoduchý a docela vhodný pro široké publikum. Komentář je výslovně určen každému, kdo je, nebo aspiruje na to být, prabhupāda-śiṣya, skutečný śikṣā žák Śrīly Prabhupādy. To by mělo být pevným cílem všech členů ISKCONu, a už samo o sobě by to přineslo naplnění srdečných tužeb Pána Caitanyi.
Nečekaně dlouhá a někdy obtížná práce na komentáři mi přinesla nepředvídané požehnání: naučil jsem se do hloubky věci, které jsem předtím znal jen povrchně nebo formálně. Začal jsem tuto práci s vědomím, že Śrīla Prabhupāda byl velký žák, ale nyní jsem získal důkladnější a hlubší pochopení toho, jak úžasný ve skutečnosti je – uvědomění, které, jak přiznávám, neustále roste. To, co jsem objevil, obrovsky prohloubilo mé poznání Prabhupádova díla a zrodilo nový růst v mé lásce a vděčnosti k němu. Tento dar poznání mi také ukázal, jak moc je mojí povinností coby jeho žáka, abych osvětloval jeho velikost tím nejupřímnějším svědectvím, svědectvím svého vlastního žákovství.
Navíc jsem schopen mnohem plněji vnímat vskutku ohromující význam toho vznešeného titulu, který právem nosí, „Zakladatel-ācārya Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny.“
Modlím se, aby čtení tohoto díla udělalo pro vás to, co jeho psaní udělalo pro mě.
Rád bych vyjádřil hlubokou vděčnost všem těm, kteří mi pomáhali, povzbuzovali mě, vedli mě, poskytovali zázemí a opravovali mě při tvorbě tohoto díla. Celková mise strategického plánování, vedená Gopāl Bhaṭṭa Prabhuem a jeho schopnými asistenty, vytvořila a udržela podmínky, které tento výsledek umožnily. SPPC, jemuž v současnosti spolupředsedají J. S. Bhakti Cāru Swami a Akrūra Prabhu, prošel během sedmi let několika personálními změnami, avšak neustálá zpětná vazba a podpora od všech, kdo v této skupině slouží a sloužili, se pro mě ukázala cennější, než jsem často dokázal vyjádřit. Děkuji vám za to nyní. Mnoho starších oddaných mimo SPPC také posuzovalo rozpracované dílo.
Zvláště speciální „saṅga sannyāsī, guruů a GBC“, sdružující asi stovku vůdčích osobností a svolaná do Māyāpuru v únoru 2013, si návrh tohoto díla prostudovala a věnovala čas cenným připomínkám a úvahám. Stejný návrh těžil z odpovědí vyžádaných od dalších zhruba dvaceti starších členů. Z toho vzešel „finální“ návrh, který GBC ještě jednou posoudila na svém zasedání v Juhu v říjnu 2013. S několika dalšími návrhy na vylepšení dala GBC jednomyslný souhlas k vydání tohoto díla jakožto oficiálního prohlášení GBC. Můj dluh vůči členům GBC za jejich trpělivost, pomoc a především za jejich požehnání – nelze splatit.
Chci také poděkovat svým nejbližším pomocníkům. Moje žákyně Śraddhā devī dāsī poskytovala této snaze nepřetržitou organizační a technickou podporu a též vynikající redakční pomoc a rady. Moje žena Saudāmaṇi devī dāsī byla navíc bystrým čtenářem a kritikem rozpracovaného textu, a současně mi zajišťovala neutuchající životní podporu. Jsem člověk, o kterého je těžké se starat, ale ona to i tak zvládla.
Váš služebník ve službě Śrīlovi Prabhupādovi,
Ravīndra Svarūpa Dāsa
Philadelphia, Pensylvánie
Prosinec 2013
POSTAVENÍ ŚRĪLY PRABHUPĀDY – TEXT
Prabhupāda jako Zakladatel-ācārya ISKCONu
Śrīla Prabhupāda projevoval velký zájem o to, aby jeho postavení jakožto Zakladatele-ācāryi ISKCONu bylo vždy prominentně uznáváno. Nařídil, aby se v každé z jeho knih na titulní straně a na obálce zobrazovalo jeho celé jméno, „Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda“, a bezprostředně pod ním „Zakladatel-ācārya Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny“. Podobně nařídil, aby se „Zakladatel-ācārya: Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda“ objevovalo přímo pod „Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny“ na všech oficiálních dokumentech, hlavičkových papírech, publikacích a nápisech ISKCONu. Těmito i dalšími způsoby má být zvláštní, důvěrné spojení Śrīly Prabhupādy s ISKCONem vždy ctěno.
Jako Zakladatel-ācārya má Śrīla Prabhupāda v ISKCONu jedinečné postavení. Musíme tomu hluboce porozumět. Coby ācārya je jeho příkladné osobní chování modelem a normou pro všechny oddané ISKCONu. Coby zakladatel nabývají jeho osobní standardy a principy jednání, jeho specifický duch nebo „nálada“, společenské podoby a formy v organizaci, kterou vytvořil. Každý jednotlivý člen si tohoto ducha zvnitřňuje a začleňuje jej do jádra své vlastní identity. Jeho duch prostupuje instituci jako esence její vlastní kultury a její členové se stávají jeho viditelným ztělesněním ve světě.
Ctíme a učíme se od mnoha velkých ācāryů v naší linii, avšak jako Zakladatel-ācārya ISKCONu se pro nás Śrīla Prabhupāda stává mezi nimi jedinečným. V ISKCONu zůstává samotný Prabhupāda přítomen, generaci za generací, jako jediný prvotní śikṣā guru imanentně přítomný v životě každého oddaného ISKCONu – věčná, vnitřně působící, aktivně vedoucí a usměrňující přítomnost. On je tedy duší ISKCONu. Jako takový bude samotný Śrīla Prabhupāda i nadále efektivně jednat v tomto světě tak dlouho, dokud bude ISKCON pokračovat jakožto koherentní vyjádření a jednotný nástroj jeho vůle. Tímto způsobem zůstává Śrīla Prabhupāda duší ISKCONu a ISKCON jeho tělem.
Důvody Prabhupādova založení ISKCONu
Když Śrīla Prabhupāda úspěšně založil hnutí Pána Caitanyi jako celosvětovou kazatelskou misi, učinil závažné rozhodnutí vytvořit novou instituci, Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny, sám se sebou jako zakladatelem-ācāryou. Učinil tak na základě svého realizovaného poznání. Podstatu tohoto poznání vstřebal od svého vlastního duchovního mistra. Naneštěstí, po odchodu Prabhupādova Guru Mahārāje, se toto poznání a realizace z velké části přestalo projevovat v guruově vlastní – nyní však roztříštěné – instituci. Proto Prabhupāda založil novou organizaci, která by jako celek i v každé své části ztělesňovala a rozvíjela tuto realizaci – realizaci, která se projevuje jako neochvějný, neúnavný závazek předat čistou lásku k Bohu trpícímu lidstvu všude na světě.
Instituce, která by byla schopna jednat v souladu s tímto závazkem spojenou silou napříč velkými rozpětími prostoru a času, potřebuje jedinečnou formu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Goswami proto volal po organizaci, v níž by konečná autorita nespočívala v osobě jediného autokratického ācāryi, ale spíše ve správní radě, kterou nazval „řídící komise“ (Governing Body Commission). Gauḍīya Maṭh tuto strukturu nedokázal zrealizovat, a proto se, jak řekl Prabhupāda, stal „bezcenným“.
Naše ústřední výzva
Śrīla Prabhupāda takovou strukturu pro ISKCON založil, když v roce 1970 zřídil řídící komisi (GBC) a dohlížel na její postupné formování a rozvoj. Svým prohlášením, že si přeje, aby v ISKCONu byly „stovky a tisíce duchovních mistrů“, naznačil, že normativní vztah guru-žák se bude v rámci jednotné instituce udržovat pod vedením GBC. V takové organizaci by mohlo mnoho guruů jednat společnou silou a působit v kolegiálním souladu s dalšími lídry a manažery.
Přesto, dokud byl Prabhupāda přítomen jako jediný ācārya a dīkṣā guru, zůstávala tato struktura nutně v embryonální formě, jako dítě stále v lůně své matky, jehož forma a funkce nutně nebyly plně vyvinuty. Během Prabhupādovy zjevné přítomnosti, ze samotné podstaty situace, GBC zjevně nemohlo převzít svou plnou roli „konečné řídící autority“ a Prabhupāda zůstal jediným guruem. Dokončený produkt Prabhupádovy práce tedy musel počkat na svůj čas, aby se mohl projevit.
V důsledku toho nám Śrīla Prabhupāda zanechal úkol, abychom po jeho odchodu plně zformulovali podobu a funkce ISKCONu pro efektivní působení ve světě. Jednou z ústředních výzev je integrovat vztah guru-žák – který přináší svůj vlastní oprávněný nárok na hlubokou loajalitu a závazek k osobě gurua – do větší společnosti, která v jistém smyslu vyžaduje vyšší, všeobjímající loajalitu. Touto loajalitou je naše společná věrnost našemu Zakladateli-ācāryovi Śrīlovi Prabhupádovi, loajalita prokázaná v praxi naší vzájemnou spoluprací, v rámci struktur, které nám odkázal, s cílem naplnit jeho nejhlubší touhu.
Zjistili jsme, že počáteční systém „zónových ācāryů“ pro integraci gurua do široké struktury implicitně vytvořil geografické zóny, které byly samy o sobě více jednotné než ISKCON jako celek. Integrita ISKCONu se tím dostala do ohrožení. Tento systém byl zrušen. Přesto musíme jít mnohem dále v realizaci organizace, kterou Śrīla Prabhupāda chtěl.
Je zajímavé si povšimnout, že dvě prominentní anti- ISKCONská hnutí – často tvrdící, že jsou tím „skutečným ISKCONem“ – se zformovala specifickým odmítnutím jedné či druhé složky Prabhupádova celku: pozice „ṛtviků“ si přeje skoncovat se skutečnými guruy ve prospěch institucionální autority GBC, zatímco následovníci toho či onoho prominentního sannyāsīho si přejí odstranit skutečné GBC a spoléhat se na charismatického, autokratického jediného ācāryu.
ISKCON potřebuje podporovat oba prvky: intenzivní společnou loajalitu k ISKCONu a GBC, a hluboký a plný učitelský vztah mezi jednotlivými guruy a žáky uvnitř ISKCONu. Musíme si uvědomit, že v tom není žádný rozpor ani žádný konflikt. Musíme si uvědomit, jak se navzájem posilují a podporují.
Klíčovým prvkem při vytváření této nezbytné syntézy je dosažení hlubokého pochopení pozice Śrīly Prabhupādy a uvedení tohoto chápání do praxe – jak jñānu, tak vijñānu. Jako Zakladatel-ācārya sám Śrīla Prabhupāda symbolizuje – a v jistém smyslu i je – jednotou ISKCONu. Proto se musí stát nevyhnutelnou, převládající, pociťovanou přítomností v životech všech oddaných, bez ohledu na to, kdo další jim může sloužit jako jejich dīkṣā nebo śikṣā guru. Guruové stále zjevní ve světě mají tendenci mít na své následovníky živější dopad než ti, jejichž forma je nyní nezjevená. Vzhledem k tomu, že osoba Śrīly Prabhupādy je nyní jako taková nezjevená, musí být tato absence vapu kompenzována stále se prohlubující realizací jeho projevu v podobě vāṇī (jak sám učil).
Taková přítomnost se musí stát natolik součástí samotného tkaniva ISKCONu, stát se základní příchutí jeho kultury, že jeho přítomnost nezeslábne ani tehdy, když z tohoto světa odejdou všichni, kdo Śrīlu Prabhupādu osobně znali.
Výsledky
Realizace pozice Śrīly Prabhupādy jako Zakladatele-ācāryi přinese mnoho důsledků. Mezi nimi:
➊ Generaci za generací bude umožněno přijímat zvláštní milost nabízenou Śrīlou Prabhupádou. Cesta zpátky k Bohu, kterou otevřel, bude stále hojněji navštěvována.
➋ Tím, že všichni učitelé v ISKCONu na různých úrovních pokročilosti přijmou plné útočiště u Śrīly Prabhupādy jakožto śikṣā gurua v projevu jeho vāṇī, budou schopni autenticky zprostředkovávat skutečné učení Śrīly Prabhupādy a poskytovat tak náležité vedení, útočiště a ochranu všem.
➌ Aktivní přítomnost Śrīly Prabhupādy zajistí jednotu a integritu ISKCONu.
➍ Učení ISKCONu zůstane konzistentní v prostoru a čase.
➎ Prabhupádovo realizované poznání, obdařující ho specifickou silou šířit vědomí Kršny, bude nejen zachováno, ale také rozvíjeno.
➏ Jeho knihy pro nás zůstanou ústřední, protože obsahují vhledy a pokyny, které čekají na realizaci v budoucím vývoji.
➐ Prabhupádovy oči zůstanou navždy objektivy, skrze které budou všechny budoucí generace nazírat na naše předchozí ācārye.
POSTAVENÍ ŚRĪLY PRABHUPĀDY – TEXT S KOMENTÁŘEM
Prabhupāda jako Zakladatel-ācārya ISKCONu
Śrīla Prabhupāda projevoval velký zájem o to, aby jeho postavení jakožto Zakladatele-ācāryi ISKCONu bylo vždy prominentně uznáváno. Nařídil, aby se v každé z jeho knih na titulní straně a na obálce zobrazovalo jeho celé jméno, „Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda“, a bezprostředně pod ním „Zakladatel-ācārya Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny“. Podobně nařídil, aby se „Zakladatel-ācārya: Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda“ objevovalo přímo pod „Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny“ na všech oficiálních dokumentech, hlavičkových papírech, publikacích a nápisech ISKCONu. Těmito i dalšími způsoby má být zvláštní, důvěrné spojení Śrīly Prabhupādy s ISKCONem vždy ctěno.
Velký zájem Śrīly Prabhupādy. V roce 1970 některé texty Śrīly Prabhupādy vydané v ISKCON Press zobrazovaly jméno autora bez obvyklých poct a jeho postavení v ISKCONu bylo označeno pouze titulem „Ācārya“ namísto „Zakladatel-ācārya“. Z toho Prabhupāda vycítil, že probíhá koordinované úsilí o podkopání jeho pozice.
Satsvarūpa dāsa Goswami popisuje tento incident ve Śrīla Prabhupāda-līlāmṛtě (4.93):
Když ISKCON Press v Bostonu chybně vytiskl Prabhupādovo jméno na nové knize, hluboce ho to znepokojilo.
Malá brožovaná kapitola z Druhého zpěvu Śrīmad- Bhāgavatamu nesla na obálce jeho jméno jednoduše jako A. C. Bhaktivedanta. Bylo vynecháno obvyklé „Jeho Božská Milost“ a také „Swami Prabhupāda“. Jméno Śrīly Prabhupādy tak bylo téměř zbaveno duchovního významu. Jiná publikace ISKCON Pressu popisovala Prabhupādu jako „ācāryu“ ISKCONu, ačkoli Prabhupāda opakovaně zdůrazňoval, že je zakladatel-ācārya. Ācāryů neboli duchovních mistrů již bylo mnoho a bude jich ještě mnoho; avšak Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda byl jediným zakladatelem-ācāryou Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny.
Aby toho nebylo málo, když Prabhupāda poprvé otevřel novou kapitolu Bhāgavatamu, vazba praskla a stránky vypadly. Prabhupāda se zamračil.
Brahmānanda vypráví své osobní vzpomínky na tento incident ve videodokumentu Following Śrīla Prabhupāda (červenec–srpen 1970, Los Angeles):
V této době docházelo ze strany vůdců, většinou z mé strany, k něčemu, co Prabhupāda považoval za znevažování duchovního mistra. Byl jsem tím nejvíce nakažen – řekl bych žárlivostí vůči duchovnímu mistrovi. Při této návštěvě Los Angeles se kazily věci z ISKCON Pressu, který jsem měl na starosti. Knihy byly vytištěny, ale Prabhupādův titul nebyl správně uveden. Stálo tam jen A. C. Bhaktivedanta Swami, „Jeho Božská Milost“ byla vynechána. Dokonce i v jedné knize, v jedné z kapitol Bhāgavatamu, bylo pouze A. C. Bhaktivedanta – i to „Swami“ bylo odstraněno. Předal jsem Prabhupādovi knihu z bostonského ISKCON Pressu, kterou jsme vytiskli, a on knihu otevřel a vazba prostě okamžitě praskla. A to se stalo přímo v chrámu, když probíhalo oficiální předání.
Śrīla Prabhupāda pojal podezření, že tyto a další nepříjemné události byly vyvolány „zrádnou nákazou“ šířící se z Indie (SPL 4:94-95):
Zatímco místní anomálie na Śrīlu Prabhupādu těžce doléhaly, dozvěděl se o podivných věcech, které jeho žáci v Indii psali ve svých dopisech, a to ho znepokojilo ještě více. Jeden dopis oddaným do Ameriky uváděl, že Prabhupādovi duchovní bratři v Indii mají námitky proti jeho titulu Prabhupāda. Podle nich by se Prabhupāda mělo říkat pouze Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīmu.…
Věděl, že jeho žáci, ačkoliv někdy nevědomí, nejsou zlomyslní. Přesto tyto dopisy z Indie přenášely duchovní nemoc, kterou na jeho žáky přeneslo několik Prabhupādových duchovních bratrů.
Prabhupāda byl citlivý na jakoukoliv hrozbu pro ISKCON. Ale nyní několik nezodpovědně pronesených poznámek v Indii oslabovalo víru některých jeho žáků. Možná právě tato zrádná nákaza, která se nyní šířila, urychlila chyby v ISKCON Pressu a dokonce i nesrovnalosti v Los Angeles.
V důsledku toho si Śrīla Prabhupāda dal záležet na tom, aby zajistil, že jeho zavedená pravidla pro uznávání jeho pozice budou striktně dodržována. Vidíme, že tento zájem je přímo vyjádřen v dopisech:
Je velmi dobré, že jste již otevřeli centrum a zaregistrovali společnost. To je dobrý začátek. Jedna věc ohledně registrace je ta, že naším systémem je uvádět jméno Zakladatele-ācāryi, Jeho Božské Milosti A. C. Bhaktivedānty Swamiho Prabhupādy, na všech registračních dokumentech a stejně tak na všech hlavičkových papírech, knihách a publikacích. Vidím to jméno na hlavičkovém papíře v dopise Subāla-dāse Swamiho, takže je to v pořádku. Takto to dělejte.[1] Takže můžete pokračovat a zaregistrovat naši společnost a podniknout k tomu všechny náležité a nezbytné kroky. Než dojde k finalizaci registrace, prosím vás, abyste mi poslali jednu kopii stanov pro naši společnost, abych ji mohl s konečnou platností schválit. Moje jméno tam musí být jako Zakladatel-ācārya, A. C. Bhaktivedanta Swami. Měl bych mít plnou autoritu ve všech záležitostech.[2]
Vidíme tedy, jak Śrīla Prabhupāda zcela konkrétně požadoval, aby jeho postavení v ISKCONu bylo vždy označováno přesným titulem „Zakladatel-ācārya“. V tomto specifickém kontextu Prabhupāda považoval označení „ācārya“, použité samostatně, za neadekvátní a dokonce urážlivé. Nařídil používání tohoto přesného anglicko-sanskrtského hybridního složeného slova. Je to právě titul „Zakladatel-ācārya“, který vyjadřuje výjimečné, důvěrné spojení udržované mezi Śrīlou Prabhupādou a ISKCONem.
Jako Zakladatel-ācārya má Śrīla Prabhupāda v ISKCONu jedinečné postavení. Musíme mu hluboce porozumět. Coby ācārya je jeho příkladné osobní chování modelem a normou pro všechny oddané ISKCONu. Coby zakladatel nabývají jeho osobní standardy a principy jednání, jeho specifický duch nebo „nálada“, společenské podoby a formy v organizaci, kterou vytvořil. Každý jednotlivý člen si tohoto ducha zvnitřňuje a začleňuje jej do jádra své vlastní identity. Jeho duch prostupuje instituci jako esence její vlastní kultury a její členové se stávají jeho viditelným ztělesněním ve světě.
Ācārya, neboli Prabhupādovými slovy „transcendentální profesor duchovní vědy“,[3] je jiný druh než dnešní moderní akademik. Transcendentální profesor se ujímá žáků, a poté, co je zasvětí do jejich posvátného studia, je důkladně vzdělává ve védském poznání a cvičí je v jeho nezbytných pravidlech a disciplínách.
Slovo ācārya pochází ze slova ācāra, které označuje śāstrická pravidla chování i samotné jejich dodržování. Ācārya učí takovému chování nejen formou poučení, ale i osobním příkladem. Ācārya je příkladný. Prabhupāda píše: „Ācārya je ideální učitel, který zná smysl zjevených písem, chová se přesně podle jejich pokynů a učí své studenty, aby si tyto principy také osvojili.“[4] Takové učení přesahuje teoretické znalosti; zahrnuje formování charakteru na základě toho, že se studenti modelují podle ideálu, který je jim předkládán v osobě ācāryi.
Ācārya musí zůstat věrný předchozím ācāryům. „Člověk nemůže být ācāryou (duchovním mistrem), aniž by striktně následoval učednickou posloupnost ācāryů. Ten, kdo to s pokrokem v oddané službě myslí skutečně vážně, by si měl přát jedině uspokojit předchozí ācārye.“[5] Ācārya musí zároveň spojit tuto hlubokou věrnost se schopností flexibilně vymýšlet pokyny, které jsou efektivní pro různé komunity studentů. „Každý ācārya má specifický prostředek k šíření svého duchovního hnutí,“ píše Prabhupāda.[6] „Ācārya by měl vymyslet způsob, jak mohou lidé tak či onak dospět k vědomí Kršny.“ S vědomím své vlastní zkušenosti poznamenává:
Učitel (ācārya) musí brát v úvahu dobu, kandidáta a zemi. Musí se vyhnout principu niyamāgraha – to znamená, že by se neměl snažit vykonat nemožné. To, co je možné v jedné zemi, nemusí být možné v jiné. Povinností ācāryi je přijmout podstatu oddané služby. Sem tam může dojít k malým změnám, pokud jde o yukta-vairāgyu (správné odříkání).[7]
Schopnost zachovat striktní věrnost tradici a zároveň být obratný v přizpůsobování této tradice různým publikům a podmínkám je podle Prabhupādova vysvětlení známkou realizovaného poznání:
Osobní realizace neznamená, že by se měl člověk z ješitnosti pokoušet ukazovat vlastní učenost snahou překonat předchozího ācāryu. Musí mít plnou důvěru v předchozího ācāryu a zároveň si musí danou tématiku uvědomovat tak dokonale, aby ji dokázal vhodným způsobem prezentovat pro konkrétní okolnosti. Původní účel textu musí být zachován. Neměl by se z něj vyvozovat žádný nejasný smysl, přesto by měl být publiku předložen zajímavým způsobem k pochopení. Tomu se říká realizace.[8]
Realizace dává ācāryovi jeho „specifický prostředek k šíření svého duchovního hnutí.“
Ācārya tedy dokonale ovládá prostředky, jak si k sobě vnímavé studenty přiblížit (upanīti), a tím je naplnit a oživit svým vlastním duchem, a tak je zmocnit svým poznáním a realizací. Stávají se jeho osobními zástupci, to znamená těmi, kteří mohou v základním smyslu toho slova reprezentovat – znovu zpřítomnit ācāryu ostatním.
„Zakladatel-ācārya“ – toto anglicko-sanskrtské (Founder-ācārya) složené slovo s pomlčkou je specifický termín, který Śrīla Prabhupāda předepsal k označení svého postavení ve vztahu k ISKCONu. Viděli jsme, že v této souvislosti Prabhupāda považoval titul „ācārya“, použitý samostatně, nejen za neadekvátní, ale dokonce za urážlivý. Přesto víme, že samotné slovo „ācārya“ se tradičně používá jako čestný titul pro významnou hlavu duchovní instituce. Z toho musíme vyvodit, že ten, kdo nese titul „Zakladatel-ācārya“, obdržel závažnější pověření, pověření, které vyžaduje specifické uznání.
Śrīla Prabhupāda je prvním ācāryou v naší linii, který tento formální titul přijal (a navíc na něm trval). Ačkoliv by se dalo očekávat, že Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura bude formálně poctěn tímto titulem, taková praxe v záznamech chybí.
Zkoumání anglicky psaného periodika Gauḍīya Maṭhu The Harmonist odhaluje, že v dřívějších letech býval Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura obvykle uznáván pod dvěma odlišnými tituly.[9] Na jedné straně je to „Prezident Śrī Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhā“; na druhé straně je to „ācārya“, používané buď samostatně, nebo ve vztahu ke shromáždění, jako například: ācārya „gauḍīya komunity“, „madhva-gauḍīya komunity“, „gauḍīya vaiṣṇavů“ a podobně. Někdy jsou tyto dva tituly spojeny, a přesto odlišeny, jak vidíme na příkladech jako: „Ācārya (Mesiáš) současného věku a který je nyní prezidentem zmíněné historické Viswa Vaishnava Raj Sabha“ (Harm. 28.2:58).[10] Úzce integrována s formálně oživenou Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhou (která fungovala pod vedením rady tří předních žáků) byla neustále se rozšiřující konfederace chrámů – klášterních center školení, učení a kázání, jež se kolektivně začala nazývat „Gauḍīya Maṭh“ a stále častěji „Gauḍīya mise“.[11] Ve stejné době se označení „ācārya“ a „prezident“ sloučila do podoby se spojovníkem, která se postupně stala pro Bhaktisiddhāntu Sarasvatīho Ṭhākuru standardním titulem: „Prezident-ācārya“. Tento složený titul se používá ve spojení s „Viśva-Vaiṣṇava-Rāja Sabhā“ i „Gauḍīya Maṭhem“ (nebo variacemi jako „Gauḍīya mise“ a „Mise“). Navíc se titul „Prezident-ācārya“, podobně jako titul „ācārya“, často objevuje jako samostatné označení pro Bhaktisiddhāntu Sarasvatīho Ṭhākura.[12]
Na druhou stranu, použití slova „zakladatel“ (founder) v titulech Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je docela vzácné. Nejpozoruhodnější případ jeho použití se vyskytuje ve známé poctě k Vyāsa-pūje, kterou sepsal „Abhay Charan Das za členy Śrī Gauḍīya Maṭhu v Bombaji“, v níž náš Śrīla Prabhupāda hovoří o Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīm jako o„světovém učiteli Ācāryadevovi, který je zakladatelem této Gauḍīya mise a je Prezidentem-ācāryou Sree Sree Viswa Vaishnab Raj-Shabha: mám na mysli svého věčného Božského Mistra...“ (Harm. 32:291).[13]
Přestože nenajdeme, že by se titul „Zakladatel-ācārya“ (Founder-Ācārya) používal pro Bhaktisiddhāntu Sarasvatīho Ṭhākura, toto přesné čestné oslovení se nápadně objevuje v nejvýznamnějším z anglicky psaných děl Gauḍīya Maṭhu: Sree Krishna Chaitanya od Niśikānty Sānyāla.
Již jsme poznamenali, že v roce 1927 byl časopis Sajjana-toṣaṇī transformován na anglicky psané periodikum The Harmonist s cílem šířit vědomí Kršny do světa za hranice Indie – což byla přípravná fáze na případné vyslání „kazatelů Mise“ na cizí břehy v roce 1933 – „Korunující sláva,“ podotýká Bhakti Vikāśa Svāmī, „všech dosavadních aktivit Gauḍīya Maṭhu“ (SBV 1:108). Aby byli tito kazatelé na svou misi náležitě vyzbrojeni, muselo pro jejich potřeby nejprve vzniknout psané dílo, které by předávalo „poselství Mise“ způsobem dostatečně fundovaným, úplným a sofistikovaným, aby oslovilo vzdělané členy vyspělých národů. Tímto dílem byla kniha Sree Krishna Chaitanya.[14] Její autor, Niśikānta Sānyāl, profesor historie na Ravenshaw College v Cuttacku, nosil zasvěcené jméno Nārāyaṇa Dāsa a titul Bhakti Sudhākara od Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. Guru a jeho žák obvykle úzce spolupracovali na anglických literárních projektech a toto nebyla výjimka.[15] Bhakti Vikāśa Svāmī uvádí, že se Bhakti-siddhānta Sarasvatī Ṭhākura v létě 1932 zdržel dva měsíce v horské stanici Ootacamund v kopcích Nilgiri, aby se soustředil na revizi knihy Sree Krishna Chaitanya (SBV 1:243). Ukázalo se, že kazatelé nemohli odjet na svou misi na Západ, dokud neměli knihu v ruce (SBV 2:27):
Když byla na Gaura-pūrṇimū roku 1933 vydána anglická kniha profesora Sānyāla Sree Krishna Chaitanya, Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī usoudil, že nadešel čas k šíření Mahāprabhuova poselství v Evropě. A 10. dubna se jeho sen konečně stal skutečností, když Śrīmad Bhakti Pradīpa Tīrtha Mahārāja, Śrīmad Bhakti Hṛdaya Bon Mahārāja a Saṁvidānanda Prabhu vyrazili lodí z Bombaje do Londýna.
O třicet pět let později, 14. března 1967, napsal Śrīla Prabhupāda ze San Franciska Brahmānandovi Dāsovi do New Yorku, aby vyjádřil své vlastní doporučení tohoto díla:
Jsem rád, že si Donald koupil knihu prof. Sanyala Krishna Caitanya. Zesnulý prof. N. K. Sanyal byl můj duchovní bratr a jeho kniha Krishna Caitanya je schválená a autoritativní. Velmi pečlivě ji uschovejte a možná vydáme v Back to Godhead nějaké články z této knihy. Velmi nám to pomůže, protože můj duchovní mistr dal této knize své schválení. Prosím, dobře ji opatruj a až se vrátím, podívám se na ni.
Je to právě na stránkách knihy Sree Krishna Chaitanya, kde toto anglicko-sanskrtské hybridní označení „Zakladatel-ācārya“ (Founder-Acharya) získává své význačné představení a objevuje se nejprve v obsahu:
KAPITOLA VII – ZAKLADATELÉ-ĀCĀRYOVÉ Systémy Sree Vi, Śrī Nimbādityi, Śrī Rāmānuji a Śrī Madhvy znamenají oživení vaiṣṇavismu, které lze vysledovat až k prehistorickým záznamům. Ztělesňují zbožné uctívání Viṣṇua. Jejich sekundární hodnota spočívá v nekompromisním protestu proti názorům spekulativních vyznání. Jejich duchovní syntéza, i když je zdravá, je neúplná.
Autor předkládá úvodní přehled o vzestupném a sestupném vývoji lidské spirituality, který se zaměřuje na čtyři normativní historické vaiṣṇavské sampradāye. Samotný Pán iniciuje tyto sampradāye tím, že inspiruje ty, které profesor Sānyāl nazývá „původními prehistorickými učiteli.“ Vysvětluje:
Čtyři komunity (sampradāye) doby železné jsou spojeny s dávnými časy tím, že uznávají vyšší autoritu věčných dávných učitelů, a to Lakṣmī, Brahmy, Rudry a čtyř Sanů (catuḥsana). Čtyři Zakladatelé-ācāryové doby železné prohlašovali, že kážou názory těchto původních učitelů náboženství.
Zjišťujeme tedy, že každá sampradāya má dvojici členů, kteří vynikají nad všechny ostatní svým rozsáhlým formativním vlivem na své nástupce. První osobností v každé dvojici je jeden z „věčných dávných učitelů“, který se stává „původním prehistorickým učitelem“ pro danou sampradāyu; druhým členem dvojice je „Zakladatel-ācārya“, paradigmatický mentor, který v Kali-yuze oživuje a reformuje komunitu a vtiskuje jí charakteristický styl myšlení a jednání.[16]
Titul „Zakladatel-ācārya“, jak jej používá Niśikānta Sānyāl, je vyhrazen těmto čtyřem významným historickým osobnostem, které jsou jinak běžně označovány jako „sampradāya-ācāryové“.[17] „Zakladatel-ācārya“ bylo jejich specifické označení. V tomto světle je pochopitelné, že Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura tento titul sám nenesl. Je proto zarážející (překvapivé), když na stránkách The Harmonist nacházíme slova „zakladatel Ācārya“ (founder Acharyya), jež jsou nenápadným, avšak sebevědomým způsobem použita k označení samotného Prezidenta instituce Gauḍīya Maṭhu. Tato takto použitá fráze je představena v důležitém článku nazvaném „Gauḍīya Maṭh“, který byl vytištěn na pokračování ve třech částech počínaje vydáním The Harmonist z října 1930.[18] Jeho vydání se tak překrývalo se slavnostní inaugurací právě dokončeného palácového chrámu s názvem „Śrī Gauḍīya Maṭh“ v Bāg-bazaru v Kalkatě v listopadu téhož roku. Tato instituce ve své nově odhalené nádheře je specifickým předmětem názvu tohoto článku. První díl textu „Gauḍīya Maṭh“ tvoří hlavní článek říjnového vydání a na protější straně je fotografie vysoce ctěného Jagabandhua Bhakti Rañjany,[19] který financoval a řídil stavbu chrámu. Článek v periodiku The Harmonist nenese jméno autora, což byla praxe, která takovým textům vtiskla punc silného redakčního schválení (ne-li přímého autorství).[20] Zatímco The Harmonist oslavuje velký krok Mise ke světovému kázání, využívá také příležitosti k důkladnému vysvětlení duchovní (a do jisté míry esoterické) struktury a funkce své expandující organizace. Článek „Gauḍīya Maṭh“ představuje definitivní esej o gauḍīya-vaiṣṇavské eklesiologii.[21]
Článek předpokládá ústřední řídící metaforu,[22] kterou členové komunity používají k pochopení formy a činnosti své instituce Gauḍīya Maṭhu: metaforu robustně rostoucího stromu, jehož vzkvétající údy a větve se rozprostírají tak, aby pokryly svět. Tato metafora je samozřejmě odvozena z deváté kapitoly Śrī Caitanya-caritāmṛty, Ādi-līlā, „Strom splněných přání oddané služby.“ Mahāprabhu je zde vykreslen jako zahradník, který přináší na zem tento strom splněných přání, bhakti-kalpa-taru, sází jeho semínko do půdy Navadvīpu a rostlinu pěstuje, aby rostla a všem a všude štědře rozdávala plody kṛṣṇa-premy. Mahāprabhu není jen zahradníkem, ale také samotným stromem (kṛṣṇa-premāmara-taruḥ svayam) a stejně tak vychutnavatelem i distributorem jeho plodů.
Instituce Gauḍīya Maṭhu je projevem tohoto stromu. Jeho semínko – jak členové chápali – bylo zasazeno a zaléváno v Navadvīpu, samotném místě zrození Mahāprabhua, jeho zástupcem Śrīlou Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Ṭhākurou, který se do tohoto posvátného místa uchýlil v letech 1905 až 1914 a denně zpíval 192 kol, čímž plnil svůj slib, že vyzpívá miliardu jmen. Velkou část této yajñi vykonal v chýši, kterou si postavil na pozemku, kde 27. března 1918 přijal sannyās. „V den, kdy přijal sannyās,“ píše Bhakti Vikāśa Svāmī, „Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī také založil Śrī Caitanya Maṭh v Māyāpuru, čímž odhalil službu Božstvům Śrī Śrī Gandharvikā- Giridhārī po boku Božstva Pána Caitanyi, před kterým splnil svůj slib odříkat miliardu jmen.“[23] Tímto způsobem strom Gauḍīya misie zapustil kořeny v posvátné půdě a brzy začal růst a košatit se, zejména v podobě Śrī Gauḍīya Maṭhu, který Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura založil v roce 1920 na 1 Ultadingi Junction Road v Kalkatě.[24]
Tento obraz instituce je prezentován hned v prvním čísle periodika The Harmonist (červen 1927). Článek „Gauḍīya Maṭh: Jeho poselství a aktivity“, který začíná rétorickými obraty dávajícími hlas duchu dynamického růstu, vyobrazuje Gauḍīya Maṭh obrazem stromu – zakořeněného v Māyāpuru („půdě zjevení“ Mahāprabhua), košatícího se do Kalkaty a šířícího se po celé Indii:
Z milosti Pána gauḍīyů není dnes poselství Gauḍīya Maṭhu neznámé nikomu v celé Gauḍa Deśi – a nejen v Gauḍa Deśi, ale i v Naimiṣāraṇyi, Ayodhyi, Prayāgu, Kāśī, Śrī Vṛndāvanu, Mathuře na jedné straně a také po celém Dākṣiṇātyi [jižní Indii] a všude po rozlehlých územích Orissy na straně druhé; [takto] bylo mocně vyhlášeno poselství Gauḍīya Maṭhu, hlavní větve Śrī Caitanya Maṭhu, který je kořenem zasazeným v půdě zjevení Śrīmāna Mahāprabhua – Śrī Māyāpur Navadvīp Dhāmu. Napříč Gauḍa-maṇḍalou, Kṣetra-maṇḍalou a Vraja-maṇḍalou se rozletělo poselství Gauḍīya Maṭhu.
Při otevření přesídleného Gauḍīya Maṭhu v Bāg-bazaru v říjnu 1930 – který byl výslovně postaven tak, aby sloužil jako ústředí pro celosvětové šíření gaura-vāṇī[25] – The Harmonist v daném měsíci vyšel s výkladem hlubokého významu této události (Harm. 28.5:129):
Gauḍīya Maṭh je ztělesněním nejvyšší služby Śrī Śrī Rādhe- Govindovi, které se milostí Ācāryi projevilo v moderním městském prostředí... Je ztělesněním ideálu služby jedince, který nepatří k tomuto ani žádnému jinému věku, ani k tomuto světu. Ze soběstačného přání tohoto jedince se ideál jeho služby Śrī Śrī Rādhe-Govindovi projevil v nejrušnějším městě této země ve formě instituce pro praktikování a šíření nejdokonalejší služby Nejvyššímu Pánu. Tato instituce... vděčí za svou existenci, pokud jde o její iniciativu i růst, Jeho Božské Milosti Paramahaṁsovi Śrīlovi Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīmu Gosvāmīmu Mahārājovi.
Gauḍīya Maṭh se tak objevuje a vzkvétá z milosti Ācāryi. Zde je jeho původ (Harm. 28.5:130):
Gauḍīya Maṭh [v Kalkatě] je hlavní větví Śrī Caitanya Maṭhu ze Śrīdhām Māyāpuru. Rozdíl mezi Gauḍīya Maṭhem a Śrī Caitanya Maṭhem je zcela analogický rozdílu mezi jednou lampou zapálenou od druhé. Gauḍīya Maṭh je expanzí Caitanya Maṭhu ve viditelné podobě do srdce světa. Śrī Caitanya Maṭh se jakožto původní zdroj nachází věčně, i když je manifestován zrakům lidí tohoto světa, v transcendentálním prostředí věčného Sídla Božstva. Aktivity Gauḍīya Maṭhu a ostatních sesterských poboček Maṭhů jsou však v podstatě totožné s aktivitami Śrī Caitanya Maṭhu a kategoricky se liší od běžných činností tohoto světa.
Zde je použití analogie s lampou výmluvné. Tato analogie převzatá ze Śrī Brahma-saṁhity (5.46), kde objasňuje vztah mezi Pánem Kṛṣṇou a Jeho expanzí, zde naznačuje, že samotná instituce je transcendentní a má stejný atribut jako samotný Pán, jehož četné expanze a dílčí expanze se od Něj neliší. Z toho důvodu je Gauḍīya Maṭh a další pobočky Maṭhů duchovně totožný s mateřským Maṭhem v Māyāpuru a rovněž i navzájem mezi sebou. A nyní (Harm. 28.5:131):
Gauḍīya Maṭh je také totožný se svým zakladatelem Ācāryou. Společníci, následovníci a sídlo Jeho Božské Milosti jsou jeho vlastními údy. Nikdo z nich si nenárokuje být ničím jiným než plně podřízeným údem tohoto jedince. Bylo zjištěno, že toto bezpodmínečné, bezpříčinné, spontánní podvolení se Hlavě je nejen slučitelné s plnou svobodou iniciativy podřízených údů, ale dokonce absolutně nezbytné pro její dosažení.
V celém tomto článku je Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura označován jako „Ācārya“, avšak na tomto jediném místě, které vykládá podstatu jeho duchovního vztahu s jeho (neméně duchovní) institucí, je výslovně odlišen jako „zakladatel Ācārya“. On je ten jeden, ta „Hlava“, kterak instituce, sestávající ze všech lidských a materiálních zdrojů zasvěcených jeho službě, „vděčí za svou existenci, pokud jde o její iniciativu i růst.“ Za takových podmínek se instituce nijak neliší od svého Zakladatele-ācāryi.
Ve druhém pokračování se „Gauḍīya Maṭh“ vrací k teologickému výkladu struktury a funkce této instituce (Harm. 28.6:165):
Veškerá činnost Gauḍīya Maṭhu vychází od Jeho Božské Milosti Paramahaṁsy Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Gosvāmīho Mahārāje, duchovního nástupce Śrī Rūpy Gosvāmīho, který byl původně zplnomocněn Śrī Caitanyadevem, aby vysvětlil proces láskyplné duchovní oddanosti ve prospěch všech duší. Realita celé aktivity Gauḍīya Maṭhu závisí na iniciativě Ācāryi. Śrī Caitanya Maṭh ve Śrīdhām Māyāpuru odhaluje zdroj Gauḍīya Maṭhu. Ācārya dlí věčně s Nejvyšším Pánem Śrī Kṛṣṇou Caitanyou v Jeho transcendentálním Sídle ve Śrīdhām Māyāpuru, Bílém ostrově Písem. Odtud Ācārya projevuje svůj příchod na světské pláni pro záchranu duší ze spárů klamné energie a pro to, aby je obdařil láskyplnou oddaností Lotosovým nohám Śrī Śrī Rādhā-Govindy. Pobočky Śrī Caitanya Maṭhu jsou rozšířením centra, jež uděluje milost ku prospěchu duší ve všech částech světa. Rozpoznání spojení se Śrīdhām Māyāpurem je životně důležité pro pochopení skutečné povahy Gauḍīya Maṭhu a milosti Ācāryi.“[26]
Stojí za povšimnutí, že použití označení Zakladatel-ācārya s odkazem na Bhaktisiddhāntu Sarasvatīho Ṭhākuru se na stránkách The Harmonist objevuje podruhé. V čísle z 24. prosince 1936 (Harm. 33.4:90-96) článek nazvaný „Gauḍīya Maṭh“ – tentokrát již explicitně přisouzený Prof. Niśikāntovi Sānyālovi M.A. – obsahuje tato slova: „Gauḍīya Maṭh je nástrojem a protějškem Jeho Božské Milosti Paramahaṁsy Parivrājakācāryi Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Gosvāmīho Mahārāje. Žije a pohybuje se a přebývá v Zakladateli-Ācāryovi.“[27] Týden po vydání těchto slov Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura opustil tento svět.
Stručně řečeno, vidíme, že přesný termín se spojovníkem „Zakladatel-ācārya“ se objevuje v knize Sree Krishna Chaitanya k rozlišení čtyř formativních učitelů, kteří, jelikož zdědili prvotní starodávné učení původně předané Samotným Bohem, jej dokázali oživit a zredigovat pro trvalé předávání, bez deformací či zmenšování, v degradovaném a degradujícím prostředí Kali-yugy. Tím, že svá učení naplnili svým vlastním realizovaným poznáním, obdařili následující generace normativním modelem myšlení, cítění a jednání, a stejně tak i specifickou záchrannou (spásnou) silou.[28]
Palácový chrám v Kalkatě byl slavnostně otevřen právě tehdy, když profesor Sānyāl tvrdě pracoval na vytvoření díla Sree Krishna Chaitanya. Chrám, stejně jako kniha, byl vnímán coby hlavní složka celosvětové kazatelské mise. V rámci zahajovacích oslav přinesl The Harmonist autoritativní eklesiologický výklad o instituci Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. Je signifikantní, že při této příležitosti autor díla Sree Krishna Chaitanya použil slova „zakladatel Ācārya“, aby jimi charakterizoval Śrīlu Bhaktisiddhāntu Sarasvatīho Ṭhākuru. Zvláště ve světle jejich důvěrného pracovního vztahu by žák udělal tak závažný krok pouze se souhlasem svého duchovního mistra a šéfredaktora. Podobnosti mezi „čtyřmi Zakladateli-ācāryi doby železné“ a ācāryou Gauḍīya mise jsou zjevné i přes zřejmé odlišnosti. V případě čtyř sampradāya-ācāryů se počáteční božská zjevení odehrála v prehistorické době. V případě gauḍīya-sampradāye se však božské zjevení poskytnuté Pánem Caitanyou událo v relativně nedávné historické době. Přesto „původní prehistoričtí učitelé“, kteří byli obdařeni přímým osvícením od Pána, mají svou gauḍīya analogii v (především) Šesti Gosvāmích. Paralela mezi osvícením ṣaḍ-gosvāmīch Pánem Caitanyou a osvícením čtyřhlavého Brahmy Pánem Kṛṣṇou byla zřejmá pro Śrīlu Kṛṣṇadāsu Kavirāje Gosvāmīho:
Před stvořením tohoto vesmírného projevu Pán osvítil srdce Pána Brahmy detaily stvoření a projevil védské poznání. Zcela stejným způsobem Pán, v touze oživit vṛndāvanské zábavy Pána Kṛṣṇy, naplnil srdce Rūpy Gosvāmīho duchovní silou [nija-śakti]. Díky této síle mohl Śrīla Rūpa Gosvāmī oživit Kṛṣṇovy aktivity ve Vṛndāvanu, aktivity již téměř zapomenuté. Tímto způsobem rozšířil vědomí Kršny po celém světě.“ (CC Madhya 19.1)
A samotný Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura jednal analogicky se čtyřmi Zakladateli-ācāryi tím, že oživil a zreformoval oslabenou tradici a stvořil společnost, která, formována a prostoupena jeho vlastním duchem, ztělesňovala zakladatelovu neutišitelnou dychtivost uspokojit milostivé touhy Pána. Čtyři sampradāya-ācāryové mocně čelili neosobnímu monismu, obnovili pravou teistickou siddhāntu Véd a energicky tuto siddhāntu rozšířili po celé Indii. Totéž udělal Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura. Navíc se Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura soustředil na to, aby s využitím svých zdrojů zašel ještě dále: aby rozšířil acintya-bhedābheda-tattvu – konečnou syntézu učení čtyř sampradāya-ācāryů – po celé planetě.
V návaznosti na ztrátu fyzické přítomnosti Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura však jeho instituce bohužel utrpěla i nezměrně větší ztrátu v podobě ztráty jeho duchovní přítomnosti. V důsledku toho byla Gauḍījská misie zbavena síly být „rozšířením centra, jež uděluje milost ku prospěchu duší ve všech částech světa.“
A proto, aby služebník Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura splnil pokyn svého mistra, aby pokračoval v jeho misi coby realizátor jeho touhy a vykonavatel jeho aspirace, stal se tento služebník Zakladatelem-ācāryou Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny. Zůstane mezi námi aktivně přítomen, generaci za generací, dokud zůstaneme jeho neochvějnými služebníky za všech podmínek, jak nám on sám ukázal na svém vlastním zářivém příkladu. Ctíme a učíme se od mnoha velkých ācāryů v naší linii, avšak jako Zakladatel-ācārya ISKCONu se pro nás Śrīla Prabhupāda stává mezi nimi jedinečným. V ISKCONu zůstává samotný Prabhupāda přítomen, generaci za generací, jako jediný prvotní śikṣā guru imanentně přítomný v životě každého oddaného ISKCONu – věčná, vnitřně působící, aktivně vedoucí a usměrňující přítomnost. On je tedy duší ISKCONu. Jako takový bude samotný Śrīla Prabhupāda i nadále efektivně jednat v tomto světě tak dlouho, dokud bude ISKCON pokračovat jakožto koherentní vyjádření a jednotný nástroj jeho vůle. Tímto způsobem zůstává Śrīla Prabhupāda duší ISKCONu a ISKCON jeho tělem. Śrīla Prabhupāda zůstává přítomen. Zatímco byl Śrīla Prabhupāda mezi námi, požehnal nám jasnými pokyny pro udržování našeho spojení s ním během jeho budoucí fyzické nepřítomnosti. Tyto pokyny nacházíme důkladně vysvětlené ve Čtvrtém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, kde Prabhupāda objasňuje reakci královny Vaidarbhī na smrt jejího královského manžela, což je událost v Nāradově alegorickém vyprávění o králi Purañjanovi. Prabhupāda vysvětluje:
Obrazně se předpokládá, že královna je žákyní krále; a tak, když smrtelné tělo duchovního mistra skoná, jeho žáci by měli plakat přesně tak, jak pláče královna, když král opustí své tělo. Nicméně žák a duchovní mistr nejsou nikdy odloučeni, protože duchovní mistr vždy dělá žákovi společnost, dokud žák striktně následuje pokyny duchovního mistra. To se nazývá společnost vāṇī (slov). Fyzická přítomnost se nazývá vapuḥ [tělo]. Dokud je duchovní mistr fyzicky přítomen, žák by měl sloužit fyzickému tělu duchovního mistra, a když už duchovní mistr fyzicky neexistuje, žák by měl sloužit pokynům duchovního mistra.[29]
Královna se připravuje upálit se na pohřební hranici svého manžela. Její záměr, jak Prabhupāda vysvětluje, představuje odhodlání žáka věrně vykonávat pokyn duchovního mistra. Nato se objevuje učený brāhmaṇa jako „starý přítel“ královny – a začne ji utěšovat a vést. Alegoricky, říká Prabhupāda, tento brāhmaṇa představuje Nadduši. Prabhupāda pokračuje:
Když se někdo stane vážným v následování mise duchovního mistra, jeho předsevzetí se rovná setkání s Nejvyšší Osobností Božství. Jak bylo vysvětleno dříve, znamená to setkat se s Nejvyšší Osobností Božství v pokynu duchovního mistra. To se technicky nazývá vāṇī-sevā. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura uvádí ve svém komentáři k Bhagavad-gītě k verši vyavasāyātmikā buddhir ekeha kuru-nandana (BG 2.41), že bychom měli sloužit slovům duchovního mistra. Žák musí vytrvat u čehokoliv, co duchovní mistr nařídí. Pouhým následováním této cesty člověk spatří Nejvyšší Osobnost Božství… Na závěr, pokud to žák myslí s vykonáváním mise duchovního mistra velmi vážně, okamžitě se stýká s Nejvyšší Osobností Božství prostřednictvím vāṇī nebo vapuḥ. To je jediné tajemství úspěchu, jak spatřit Nejvyšší Osobnost Božství.[30]
V komentáři k dalšímu textu Śrīla Prabhupāda dále objasňuje tento neporušitelný vztah mezi věrným následovníkem a duchovním mistrem:
Ten, kdo je upřímný a čistý, dostává příležitost radit se s Nejvyšší Osobností Božství v Jeho podobě Paramātmy sídlící v srdci každého. Paramātmā je vždy caitya-guru, duchovní mistr v srdci, a objevuje se před ním zevně jako udílející pokyny a zasvěcující duchovní mistr. Pán může sídlit v srdci a může také vystoupit před osobu a dávat jí pokyny. Duchovní mistr se tedy neliší od Nadduše sídlící v srdci... Když se brāhmaṇa zeptal ženy, kdo je ten muž ležící na zemi, odpověděla, že to byl její duchovní mistr a že je zmatená z toho, co má dělat v jeho nepřítomnosti. V takové chvíli se okamžitě objevuje Nadduše, za předpokladu, že oddaný je v srdci očištěn následováním pokynů duchovního mistra. Upřímný oddaný, který následuje pokyny duchovního mistra, jistě dostává přímé pokyny ze svého srdce od Nadduše. Takto je upřímnému oddanému vždy přímo či nepřímo pomáháno duchovním mistrem a Nadduší.
Měli bychom si pečlivě povšimnout, že přítomnost Śrīly Prabhupādy v ISKCONu je podmíněna jedinou věcí: odhodláním jeho oddaných následovníků vykonávat jeho misi. Śrīla Prabhupāda nám zde odhalil „tajemství úspěchu“. Měli bychom tento dar přijmout a chránit.
Duše ISKCONu. Během přednášky k prvnímu verši Śrīmad- Bhāgavatamu v Caracasu 21. února 1975 použil Śrīla Prabhupāda odhalující příklad. Nebyl to jeho hlavní bod, jen příklad uvedený mimochodem. I tak ale upoutá pozornost:
Takže zde se říká, že původ je život, protože zde se říká, yato 'nvayād itarataś ca artheṣu abhijñaḥ svarāṭ. [On je přímo i nepřímo vědomý všech projevů a je nezávislý.] Je to, jako kdybych já byl považován za původ tohoto hnutí pro vědomí Kršny, což znamená, že vím všechno přímo i nepřímo o celém tomto hnutí. Pokud bych neznal přímo či nepřímo všechno o tomto hnutí, pak bych se nemohl nazývat zakladatel-ācārya. A jakmile se původ stane znalcem, je životem. Takže proto tupá hmota nemůže být znalcem všeho.
Jako je Śrīla Prabhupāda duší ISKCONu, tak je ISKCON jeho tělem.[31] A protože se jedná o duchovní začlenění, tělo se neliší od vtěleného. Ve stejném kontextu byl (jak již bylo uvedeno) tento princip předložen v časopise The Harmonist:
Gauḍīya Maṭh je... totožný se svým zakladatelem Ācāryou. Společníci, následovníci a sídlo Jeho Božské Milosti jsou jeho vlastními údy. Nikdo z nich si nenárokuje být ničím jiným než plně podřízeným údem tohoto jedince.
Téměř o čtyři desetiletí později nacházíme Śrīlu Prabhupādu, jak prosazuje stejný princip v dopise Rāyarāmovi (VB: Korespondence: 11. ledna 1968):
Velmi pěkně jsi uvedl, že jsem tvůj život. Znamená to, že jsi mé tělo, a tak život ani tělo od sebe nelze oddělit, protože na duchovní úrovni takový rozdíl neexistuje. Na hmotné úrovni je někdy život oddělen od těla, ale na Absolutní úrovni žádný takový rozdíl není.
Oživován vnitřně sídlícím duchem svého Zakladatele-ācāryi, je ISKCON ztělesněním duchovní síly Pána Caitanyi v tomto světě. Jakožto entita takto prodchnutá duší Śrīly Prabhupādy se ISKCON sám stává trvalým společenským organismem. Na způsob živého organismu zahrnuje a objímá rozmanitost svých jednotlivých prvků – svých členů a podskupin – do transcendentního sjednocení, v němž každý z jeho jedinečných prvků uchovává koncentrovanou jednotu celku, zatímco sjednocený celek zhodnocuje vyhraněnou individualitu každé své části. ISKCON tímto způsobem ilustruje onen konečný princip božství realizovaný ve vaiṣṇavských tradicích: „jednotu v rozmanitosti.“[32] Śrīla Prabhupāda, zdůrazňující prvořadou nezbytnost jeho aplikace v rámci ISKCONu, vysvětluje, jak „jeho úspěch bude záviset na shodě“ (VB: dopis Kīrtanānandovi, 18. října 1973):
Hmotná příroda znamená neshodu a nesouhlas, obzvláště v této Kali-yuzě. Avšak co se týče tohoto hnutí pro vědomí Kršny, jeho úspěch bude záviset na shodě, i když existují různé druhy angažovanosti. V hmotném světě je rozmanitost, ale není tam shoda. V duchovním světě je rozmanitost, ale existuje tam shoda. V tom je ten rozdíl. Materialista, aniž by byl schopen přizpůsobit se rozmanitosti a neshodám, dělá ze všeho nulu. Nemohou dospět ke shodě v rozmanitosti, ale pokud udržíme Kṛṣṇu ve středu, pak nastane shoda v rozmanitosti. To se nazývá jednota v rozmanitosti. Navrhuji proto, aby se všichni naši lidé sešli každý rok v Māyāpuru během výročí narození Pána Caitanyi Mahāprabhua. Za přítomnosti celého GBC a starších oddaných bychom měli diskutovat o tom, jak vytvořit jednotu v rozmanitosti. Ale pokud budeme kvůli rozmanitosti bojovat, pak je to zkrátka hmotná úroveň. Prosím, snažte se udržovat filozofii jednoty v rozmanitosti. To učiní naše hnutí úspěšným.
Důvody Prabhupādova založení ISKCONu
Když Śrīla Prabhupāda úspěšně založil hnutí Pána Caitanyi jako celosvětovou kazatelskou misi, učinil závažné rozhodnutí vytvořit novou instituci, Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny, sám se sebou jako Zakladatelem-ācāryou. Učinil tak na základě svého realizovaného poznání. Podstatu tohoto poznání vstřebal od svého vlastního duchovního mistra. Naneštěstí, po odchodu Prabhupādova Guru Mahārāje, se toto poznání a realizace z velké části přestalo projevovat v guruově vlastní – nyní však roztříštěné – instituci. Proto Prabhupāda založil novou organizaci, která by jako celek i v každé své části ztělesňovala a rozvíjela tuto realizaci – realizaci, která se projevuje jako neochvějný, neúnavný závazek předat čistou lásku k Bohu trpícímu lidstvu všude na světě.
Nová instituce. Úsilí, které přivedlo Śrīlu Prabhupādu do Ameriky, bylo naplněním přímého pokynu jeho duchovního mistra. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura při dvou příležitostech specificky nařídil svému žákovi Abhayi Caraṇāravindovi Dāsovi, aby kázal anglicky mluvícím lidem. Abhay obdržel tento pokyn při svém úplně prvním setkání se Śrīlou Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Ṭhākurou v roce 1922. A v roce 1936 jej obdržel znovu poštou v jejich poslední komunikaci. V té době již Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura viděl oslabení vytrvalého a koncentrovaného úsilí Gauḍīya Maṭhu, které v roce 1933 vyslalo kazatele do Anglie.[33] Jeho pokyn žákovi jasně ukazuje, že ve svém odhodlání nezakolísal.
Během dlouhé a rozmanité cesty plnění božského pokynu svého mistra Śrīla Prabhupāda pečlivě modeloval své vlastní tvůrčí úsilí podle paradigmatu, které nastolil Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura s Gauḍīya Maṭhem ve 20. a 30. letech 20. století. Tato dobrodružná cesta byla lemována takovými milníky, jako bylo v roce 1944 vydání anglicky psaného časopisu Back to Godhead, vydání třísvazkového Prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu v letech 1962–65, založení ISKCONu v New Yorku v roce 1966, založení hnutí v Anglii a Německu v roce 1969 a návrat omlazeného a revitalizovaného hnutí Pána Caitanyi do Indie v roce 1970. Historické záznamy v celém svém rozsahu poskytují dojemné svědectví o oddané úctě a pečlivé věrnosti, s jakou Śrīla Prabhupāda vzdával hold příkladu svého vlastního duchovního mistra.
Literární tvorba Śrīly Prabhupādy tuto věrnost ilustruje: V roce 1927 začal Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura s přípravou na celosvětové kázání transformací Sajjana-toṣaṇī na The Harmonist. Śrīla Prabhupāda, kráčející v těchto stopách, zahájil přípravu na svůj vlastní případný vstup na světovou scénu spuštěním Back to Godhead.[34] Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura úzce spolupracoval s Niśikāntou Sānyālem na majestátní anglicky psané knize – plánované třísvazkové Sree Krishna Chaitanya – s cílem zapůsobit na vzdělané Evropany vznešeností a hloubkou gauḍīya-vaiṣṇavského učení. Toto dílo bylo považováno za natolik nepostradatelné, že misionáři v roce 1933 nevyrazili na cestu, dokud neměli v ruce výtisky prvního svazku. O tři desetiletí později Śrīla Prabhupāda toto úsilí zopakoval – tentokrát pracoval prakticky sám – a strávil léta 1960–65 psaním, shromažďováním finančních prostředků, tiskem, vydáváním a distribucí Prvního zpěvu Bhāgavatamu ve třech svazcích – po 1 100 výtiscích od každého svazku. Z Kalkaty nevyrazil, dokud neměl lodní kufr napěchovaný Bhāgavatamy, který ho doprovázel.
Śrīla Prabhupāda dorazil do New Yorku sám a bez prostředků, přesto okamžitě začal pracovat na zakoupení reprezentativní nemovitosti pro chrám na Manhattanu. Priorita, kterou tomuto úsilí dal, rovněž kopíruje prioritu Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, který vedl značné – avšak nakonec neplodné – úsilí o založení působivého chrámu v Londýně.[35] V tomto, stejně jako v mnoha dalších případech, poskytují záznamy dostatek svědectví o tom, jak úzce se Śrīla Prabhupāda řídil precedenčním chováním svého duchovního mistra.
V kontextu takové věrnosti vyniká jeden významný čin Śrīly Prabhupādy jako zjevná anomálie: jeho rozhodnutí pokračovat ve svém úsilí mimo záštitu zavedené organizace jeho vlastního duchovního mistra tím, že založil Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny. Dále na této cestě – do dvou let od založení ISKCONu – Zakladatel přijal to osobité čestné označení, které nosil i jeho vlastní duchovní mistr: „Śrīla Prabhupāda“. Oba tyto činy občas vyvolaly ostrou kritiku ze strany duchovních bratrů. Přesto podrobné zkoumání tohoto počinu – jakéhosi restartu a obnovy mise Mahāprabhua – odhaluje, že jde o akt příkladné věrnosti. Nemohlo tomu být jinak.
Ve skutečnosti Śrīla Prabhupāda nejprve navrhl umístit své doposud nepodporované misionářské úsilí na Západě pod pláštík Gauḍīya Maṭhu. V dopise z New Yorku datovaném 8. listopadu 1965 obhajoval spolupráci u svého duchovního bratra Bhakti Vilāsy Tīrthy Mahārāje, tehdejší hlavy Śrī Caitanya Maṭhu v Māyāpuru. Ten, zasvěcený pod jménem Kuñja Bihārī Dāsa, byl dříve spojen s Ramakrishna Mission, a jeho světská kompetence a manažerské schopnosti vedly Śrīlu Bhaktisiddhāntu Sarasvatīho Ṭhākuru k tomu, že ho ustanovil tajemníkem a dozorcem celé instituce Gauḍīya Maṭhu.[36] Prabhupādův dopis stojí za to citovat obšírněji:
Jsem zde a vidím tu dobré pole pro práci, ale jsem sám, bez lidí a peněz. Abychom zde mohli založit centrum, musíme mít vlastní budovy. Misie Rámakrišny nebo jakékoliv jiné misie, které zde působí, mají všechny své vlastní budovy. Takže pokud tu chceme založit centrum, musíme mít také vlastní budovu. Mít vlastní budovu znamená zaplatit nejméně 500 000 Rs/- pět lakhů nebo sto tisíc dolarů. A vybavit dům moderním zařízením znamená další dva lakhy. Pokud se o to pokusíme, tyto peníze lze také získat. Ale myslím si, že byste se mohli ujmout vedení při zakládání Maṭhu a chrámů zde a já bych pak byl schopen zajistit jejich nezávislost. Je tu problém se směnou peněz a myslím, že pokud nemáte nějaké speciální uspořádání pro založení pobočky Caitanya Maṭhu, převod peněz bude obtížný. Ale pokud se vám to podaří s pomocí bengálské nebo centrální vlády, je tu dobrá šance okamžitě otevřít centrum v New Yorku... Bez našeho vlastního domu nebude možné otevřít naše vlastní centrum. Pro mě to bude trvat dlouho, ale pro vás je to velmi snadné. Kalkatští Márváríové jsou milostí Śrīly Prabhupādy ve vašich rukou. Pokud budete chtít, můžete okamžitě vybrat fond ve výši 10 00 000 Rs/- deset lakhů k otevření centra v New Yorku. Jakmile se jedno centrum rozjede, budu schopen založit i mnoho dalších. Takže je zde šance na spolupráci mezi námi a budu rád, když se dozvím, zda jste připraveni k této spolupráci. Přijel jsem sem prozkoumat situaci a shledávám ji velmi příznivou a pokud budete také souhlasit se spoluprací, vše dopadne velmi dobře podle vůle Śrīly Prabhupādy. Pokud souhlasíte, berte to tak, že jsem jedním z pracovníků Śrī Māyāpur Caitanya Maṭhu. Nemám ambice stát se majitelem jakéhokoliv Maṭhu nebo Mandiru, ale chci pracovní zázemí. Pracuji dnem i nocí na svém vydávání Bhāgavatamu a potřebuji centra v západních zemích. Pokud budu úspěšný při zakládání centra v New Yorku, pak mým dalším pokusem bude založit jedno v Kalifornii a v Montrealu. Je tu obrovský prostor pro práci, ale naneštěstí jsme jen marnili čas vzájemnými spory, zatímco misie Rámakrišny se svádějící prezentací si vytvořila postavení po celém světě. Přestože v těchto cizích zemích nejsou tak populární, udělali ohromnou propagandu a jako výsledek takové propagandy velmi prosperují v Indii, zatímco lidé z Gauḍīya Maṭhu hladoví. Měli bychom nyní přijít k rozumu. Bude-li to možné, spojte se s našimi dalšími duchovními bratry a pojďme se společně pokusit kázat kult Gaura Hariho v každém městě a vesnici západních zemí. Pokud souhlasíte se spoluprací se mnou, jak jsem navrhl výše, pak si prodloužím platnost víz... jinak se vrátím do Indie. Okamžitě potřebuji nějaké dobré asistenty, kteří by se mnou pracovali. Musí být vzdělaní a schopní pěkně hovořit anglicky a také číst sanskrt. Pro kázání zde budou velmi ceněny dva jazyky, angličtina a sanskrt. Myslím si, že pod vaším vedením by každý tábor našich duchovních bratrů měl poskytnout jednoho člověka vhodného pro tento účel a ti musí souhlasit s prací pod mým vedením. Pokud to bude možné, uvidíte, jak bude náš milovaný Śrīla Prabhupāda s námi všemi spokojen. Myslím, že nyní bychom měli všichni zapomenout na minulou bratrovražednou válku a nyní vystoupit vpřed pro dobrou věc. Pokud nebudou souhlasit, udělejte to sami a já jsem vám k službám.
23. listopadu napsal Śrīla Prabhupāda Tīrthovi Mahārājovi znovu, tentokrát s popisem konkrétní nemovitosti a výše zálohy, a poznamenal: „... myslím, že tuto částku můžete okamžitě zařídit a jednoduše založit pobočku vašeho Sri Caitanya Mathu, nebo pobočku nazvat New York Gaudiya Math.“
...jmenovitě dům je připraven, dárce je připraven a moje pokorná služba na místě je také připravena. Nyní byste měl dodat poslední úpravu vy, protože jste nejlaskavější žák Jeho Božské Milosti. Myslím, že Srila Prabhupada chce, aby v tomto velkém úsilí mé maličkosti byla propojena i vaše ceněná služba.
V tomto případě tato úporná snaha o zajištění spolupráce ze strany těchto dvou duchovních bratrů nepřineslo žádné ovoce. V ostrém kontrastu k tomu napsal mladý žák duchovního bratra, brahmacārī jménem Mangalniloy,[37] Śrīlovi Prabhupádovi, aby vyjádřil svůj obdiv k Prabhupādovu úsilí a svou dychtivost mu pomoci. Nicméně duchovní mistr Mangalniloje, Mādhava Mahārāja, nadšení svého žáka nesdílel. Prabhupāda požádal Mangalniloje, aby naléhal na Mādhavu Mahārāje, aby se ujal úsilí v Indii k zajištění uvolnění finančních prostředků. Nicméně odpověď, kterou Prabhupāda od Mangalniloje obdržel, neúmyslně odhalila antipatii ještě dalšího duchovního bratra. Zde je Prabhupādova velmi odhalující reakce (VB: Korespondence, 23. června 1966):
Požádal jsem o to [o pomoc s uvolněním prostředků] Sripad Bona Maharaje, ale ten to odmítl, požádal jsem Sripad Tirthu Maharaje a ten nejprve slíbil, že navštíví prezidenta a ministra financí, ale později se tomu snažil vyhnout. Musím tedy požádat Sripad Madhavu Maharaje vaším prostřednictvím, aby v této nejdůležitější záležitosti okamžitě navštívil prezidenta a ministra financí s odkazem na moji žádost, tak jak ji potvrdilo indické velvyslanectví ve Washingtonu. Ve svém dopise, na který odpovídám, jste napsal, že se ke mně chcete nejprve připojit a pak mluvit se Sripad Maharajem o spolupráci, jinak by mohl vaši cestu do této země zrušit. Nepochopil jsem smysl tohoto návrhu. Myslíte si, že spolupráce se mnou předtím, než se ke mně připojíte zde, není možná? Proč tato mentalita? Je to můj soukromý byznys? Srila Prabhupada chtěl vybudovat chrámy v cizích zemích jako kazatelská centra poselství Srily Rupy Raghunathy a já se o to pokouším v této části světa. Peníze jsou připraveny a příležitost je otevřená. Pokud návštěvou ministra financí může být tato práce usnadněna, proč bychom měli čekat, takže nebudete moci se svým Guru maharajem mluvit o jakékoli spolupráci, protože se bojíte, že vaše cesta sem bude zrušena. Prosím, nepřemýšlejte tímto způsobem. Berte to všechno jako práci Srily Prabhupady a snažte se v tomto duchu spolupracovat. Instituce Gaudiya Math selhala[.]“
Poslední dvě výše uvedené věty zůstávají v dnešním ISKCONu vysoce relevantní. Zaslouží si úvahu. V první větě dává Prabhupāda dva základní pokyny pro duchovní úspěch: Považujte každý podnik za „dílo Śrīly Prabhupādy“ (a ne za „moje“ nebo „tvoje“). Oživováni touto mentalitou navzájem spolupracujte. Prabhupādova další věta stroze konstatuje důsledek nedodržení právě předaných pokynů: prokázané selhání.
A tak se stalo, že v roce 1966 dospěl Śrīla Prabhupāda k nevítanému poznání: duchovní nedostatky, které způsobily selhání Gauḍīya Maṭhu, zůstaly silné i o tři desetiletí později.
Poté, co se roztříštily všechny jeho naděje na spolupráci ze strany dárců, vlády a duchovních bratrů, byl Śrīla Prabhupāda nucen začít od nuly – jen on sám, samotný. Nenechal se však odradit a Mangalnilojovi napsal: „Není potřeba pomoci od nikoho jiného.“[38]
Toto tedy představuje hlavní složku kontextu, ve kterém se zrodila Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny (International Society for Krishna Consciousness). Druhým prvkem je duchovní naplnění, které Śrīlovi Prabhupádovi poskytoval neustále rostoucí počet mladých Američanů, již věnovali svou upřímnou a dychtivou pozornost učení Pána Caitanyi.
Co měl Prabhupāda dělat? Ve své první prosbě o spolupráci zaslané Tīrthovi Mahārājovi v listopadu 1965, těsně po svém příjezdu do New Yorku, Prabhupāda nabídl, že bude pracovat v rámci instituce svého duchovního bratra:
Je zde tedy šance na spolupráci mezi námi a budu rád, když se dozvím, zda jste připraveni k této spolupráci. Přijel jsem sem prozkoumat situaci a shledávám ji velmi příznivou a pokud budete také souhlasit se spoluprací, vše dopadne velmi dobře podle vůle Srily Prabhupady. Pokud souhlasíte, berte to tak, že jsem jedním z pracovníků Sri Mayapur Caitanya Matha.
Vzhledem k tomu, že se příjemce – a mnozí další – ukázali jako nespolupracující, založil Śrīla Prabhupāda následně svou vlastní instituci.
Za to byl Prabhupāda náležitě odsouzen. V dopise zhruba o dva a půl roku později tajemníkovi Gaudiya Mission v Kalkatě[39] se Śrīla Prabhupāda znovu vrací k ústřednímu tématu spolupráce a samotné to slovo opakuje znovu a znovu jako údery na buben. A její absenci zmiňuje nejen jako výtku svým duchovním bratrům, ale také k chytrému obhájení svého vlastního založení ISKCONu:
... co se týče mých aktivit šíření cíle Srily Prabhupady Bhaktisiddhanty Sarasvatiho Goswamiho Maharaje, jsem připraven spolupracovat s Gaudiya Mission ve všech ohledech, ale nevím, za jakých podmínek se mnou chcete spolupracovat vy. Jsem ale připraven přijmout jakoukoli podmínku, abych získal vaši plnou spolupráci. Budu tedy rád, když mi dáte vědět, za jakých podmínek je naše spolupráce možná. Jsem však připraven v každém ohledu a s velkým zájmem budu očekávat vaši odpověď. Pokud jde o mé založení samostatné organizace známé jako International Society for Krishna Consciousness, bylo to nevyhnutelné, protože nikdo z našich duchovních bratrů mezi sebou nespolupracuje. Každý z nás vede svou vlastní instituci a existují rozdílné názory i mezi Gaudiya Mission a Gaudiya Math. Takže pokud je nyní možné, abychom se spojili dohromady, budu první, kdo takovou dobrou příležitost uvítá. Ale nehledě na ostatní, pokud je Gaudiya Mission připravena se mnou spolupracovat, jsem připraven přijmout tuto spolupráci za jakýchkoli podmínek. Prosím,
dejte mi proto vědět své podmínky pro spolupráci a já je velmi rád zvážím. Tři dny po napsání této odpovědi Śrīla Prabhupāda odhalil svou mysl v dopise svému žáku Brahmānandovi Dāsovi: Co se týče dopisu z Gaudiya Mission od Dr. Syama Sundar Brahmacariho, odpověděl jsem mu a zeptal jsem se na podmínky spolupráce, které zmínil. Uvidíme, jaké budou jejich podmínky, ačkoliv je to beznadějná záležitost. Přesto, jak víš, já nikdy neztrácím naději v žádném případě. Takže s nimi vyjednávám, abychom viděli, jak můžeme spolupracovat. Je třeba poznamenat, že Śrīla Prabhupāda pokračoval v úsilí o společné aktivity se členy Gauḍīya Maṭhu až do svého posledního vydechnutí.[40] Jeho vytrvalost je svědectvím o jeho oddanosti pokynu jeho duchovního mistra. Toto je jeho duch, vyjádřený epigramem: „Je to beznadějná záležitost, ale já nikdy neztrácím naději. To, že Śrīla Prabhupāda v těchto dopisech neustále apeloval na myšlenku spolupráce, odhaluje, že toto slovo pro něj má zvláštní význam. Měli bychom si vyhradit trochu času na to, abychom ho pochopili. Anglické slovo je odvozeno z latinského kořene, který znamená jednoduše „pracovat společně s“, ale v Prabhupādově učení tento termín nabývá hlubokého duchovního významu. Během přednášky (Seattle, 1968) Śrīla Prabhupāda vyjádřil tento význam s charakteristickou jednoduchostí: „Když děláte něco ve spolupráci s Pánem, nazývá se to bhakti.“ Tato spolupráce s Kṛṣṇou, jak Prabhupāda zdůrazňuje, je ve své podstatě dobrovolná:
My jsme osoby a Kṛṣṇa je osoba, a náš vztah s Kṛṣṇou je vždy otevřený jako dobrovolná dohoda. Tento dobrovolný postoj – „Ano, Kṛṣṇo, rád budu spolupracovat. Cokoliv řekneš“ – tato pohotová ochota poslechnout je možná pouze tehdy, když je tam láska. Nucením mě nepřimějete souhlasit. Ale když je tam láska, ach, rád to udělám. To je bhakti. To je vědomí Kršny.[41]
Spolupráce je životně důležitým principem všech zdravých sociálních vztahů a svého nejvyššího uplatnění dosahuje v božství. Pán je svrchovaně osobní. Proto je svrchovaně sociální, neboť osobnost se projevuje pouze ve vztazích s jinými osobami. Z toho důvodu, jak Prabhupāda mnohokrát řekl: „Kṛṣṇa není nikdy sám.“ Při jedné příležitosti poznamenal: „Když mluvíme o Kṛṣṇovi, ‚Kṛṣṇa‘ znamená Kṛṣṇa se Svými oddanými“ (VB: Přednáška, Los Angeles, 10. ledna 1969). Pánovi oddaní se dokonce stávají nedílnou součástí Jeho vlastní identity. Kṛṣṇova vlastní jména tuto skutečnost často ilustrují tím, že obsahují jména Jeho důvěrných oddaných: Yaśodānandana, Rāmānuja, Rādhāramaṇa a tak dále. Takže to svrchovaně absolutní je zároveň svrchovaně relativní – vstupuje do vztahů se všemi druhy individuálních oddaných. Výsledkem je, že se všechny tyto rozmanitosti stále více integrují do dokonalejší jednoty. Tímto způsobem se transcendentní relativita projevuje jako společnost té nejharmoničtější spolupráce a prostřednictvím pěstování těchto vztahů Pán – a Jeho společníci – věčně rostou do krásy, vznešenosti, blaženosti a poznání. Spása pro gauḍīya-vaiṣṇavu znamená socializaci do této nejvyšší společnosti – přijetí, například, do společnosti Šesti Gosvāmích nebo do kruhu gopī, které mohou sloužit Rati-mañjarī nebo Lalitě-sakhī. Zatracení je pravý opak: izolace a vyloučení. My sebe-odcizené, nespolupracující živé bytosti – žijící zde v exilu, izolované na samotce za neprostupnými zdmi našeho egoismu – jsme neustále voláni, abychom se vrátili jako plně integrovaní členové této transcendentní společnosti. A bhakti-yoga je praxe, díky níž se stáváme způsobilými se k ní znovu připojit. Prostřednictvím bhakti jsme stále více integrováni do božské společnosti, blíže ke Kṛṣṇovi a blíže k Jeho společníkům, a zároveň se snažíme vzít ostatní s sebou. „A to je ta nejvyšší yoga,“ řekl Śrīla Prabhupāda v roce 1968 v San Francisku.
Pokud budete tlačit kupředu toto hnutí pro vědomí Kršny, pak budete provádět ten nejvyšší druh yogy. Nenechte se zmást takzvanými ‚yogami‘. Tohle je yoga. Yoga znamená spolupráce, spolupráce s tím Nejvyšším.
Bhakti je yoga spolupráce. Ze všech duchovních společností v tomto světě nás hnutí saṅkīrtanu nejplněji vede do této transcendentní spolupráce. Vzhledem k tomu, že saṅkīrtana je yuga-dharma v tomto věku hádek, nevrátíme se do Kṛṣṇova království jako izolovaní jednotlivci, ale všichni společně. „Budeme tam mít další ISKCON,“ napsal Śrīla Prabhupāda.[42]
Prabhupādovo založení ISKCONu bylo „nevyhnutelné“ kvůli selhání spolupráce uvnitř Gauḍīya Maṭhu. Tato nová, ale nevyhnutelná instituce byla pečlivě vytvořena Śrīlou Prabhupādou, jenž věrně přijal za svou eklesiologickou šablonu instituci svého duchovního mistra – v té době již beznadějně roztříštěnou. Zaregistrování ISKCONu v červenci 1966 se ukázalo být pouze prvním ze sekvence pěti klíčových kroků k rekonstituci hnutí Pána Caitanyi. V létě 1966 nezahrnoval nositel vznešeného – ne-li pompézního – titulu „Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny“ (International Society for Krishna Consciousness) nic víc než sedmdesátiletého muže, zchátralý obchod a partu otrhaných dětí. Přesto bylo semínko zasazeno a mělo přinést plody.[43] Trvalo to ještě zhruba další čtyři roky, než se zjevily všechny nezbytné prvky, a ISKCON se tak stal způsobilým k tomu, aby představoval zralý plod a naplnění instituce Gauḍīya Maṭhu.[44]
Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny. Je to zcela nové jméno pro novou společnost, jméno ozdobené úhlednou, zcela dobově moderní zkratkou. Ačkoli je tento název nový, odkazuje zpět ke dvěma velmi starým názvům a tyto názvy odhalují, že tato společnost, jakkoli nová, je hluboce propojeným pokračováním vlastního starobylého i moderního dědictví.
Śrīla Prabhupāda sám označuje svůj anglický novotvar „Kṛṣṇa consciousness“ jako překlad sanskrtského složeného výrazu kṛṣṇa-bhāvanāmṛta. Píše: „Naše hnutí pro vědomí Kršny se proto nazývá kṛṣṇa-bhāvanāmṛta-saṅgha, společenství osob, které jsou jednoduše spokojeny v myšlenkách na Kṛṣṇu“ (SB 9.9.45, význam). Pokud by se čtenář v tuto chvíli ptal, kde je v kṛṣṇa-bhāvanāmṛta-saṅgha ono „mezinárodní“, Prabhupāda v podstatě tvrdí, že je již obsaženo v kṛṣṇa-bhāvanāmṛta:
Ten, kdo je pohroužen v kṛṣṇa-bhāvanāmṛtě, nemá od Kṛṣṇy žádný hmotný prospěch, o který by žádal. Namísto toho se takový člověk modlí k Pánu o požehnání, aby byl schopen šířit Jeho slávu ve všech světech.
Vědomí Kršny tedy nejen přináší blaženost oddaným, kteří je vlastní, ale také je podněcuje, aby je předávali druhým a šířili je „ve všech světech“.
S tímto na paměti můžeme vidět, že výraz kṛṣṇa-bhāvanāmṛta odkazuje na důležitý verš z Caitanya-caritāmṛty (CC Ādi-līlā 16.1):
āsvādyāsvādayan bhaktān prema-dīkṣām aśikṣayat
S úctou se klaním Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, který osobně ochutnával nektar extatické lásky ke Kṛṣṇovi a potom učil své oddané, jak jej také ochutnávat. Tak je učil a zasvěcoval do čisté lásky ke Kṛṣṇovi.
Povaha „extatické lásky ke Kṛṣṇovi“ Śrī Caitanyi Mahāprabhua je zde taková, že ji sám vychutnává a zároveň způsobuje, že ji vychutnávají i druzí. Oddaní, kteří takto obdrží kṛṣṇa-bhāvāmṛtu, se sami stávají jak těmi, kdo ji ochutnávají, tak těmi, kdo ji dávají. Tímto způsobem se společnost pro vědomí Kršny přirozeně stává „mezinárodní“.
V prvním řádku tohoto verše se objevují dvě jména Mahāprabhua: kṛṣṇa-caitanya a kṛṣṇa-bhāvāmṛta. Jsou téměř synonymní a obě označují osobu, jejíž vědomí je pohrouženo v Kṛṣṇovi.[45] Obě slova tedy lze stejně dobře přeložit jako „vědomí Kṛṣṇy“. Osobní jméno Pána Caitanyi – převedené do angličtiny jako „Kṛṣṇa consciousness“ – je tedy zakódováno v názvu společnosti založené Śrīlou Prabhupādou.
Druhým historickým předchůdcem názvu „International Society for Krishna Consciousness“ je „viśva-vaiṣṇava-rāja-sabhā“. Tato slova se objevují v slavnostním prohlášení, které uzavírá každou knihu Bhāgavata-sandarbhy Śrīly Jīvy Gosvāmīho. Slovo sabhā znamená „společnost“. Slovo viśva znamená „celý svět“, pro což může slovo „mezinárodní“ dobře sloužit. Výraz „vaiṣṇava-rāja“ – doslova „král Vaiṣṇavů“ – můžeme vztáhnout na Pána Caitanyu, jak vidíme v článku časopisu Sajjana-toṣaṇī, který podává zprávu o „obnovení“ této společnosti Śrīlou Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Ṭhākurem v roce 1919:[46] „Śrī Caitanyadeva je samotný Kṛṣṇacandra, král všech Vaiṣṇavů na světě, Viśva-Vaiṣṇava-rāja. Shromáždění Jeho oddaných je Śrī Viśva-Vaiṣṇava-rāja-sabhā.“
Jestliže slova „vědomí Kršny“ v názvu Prabhupādovy společnosti ukrývají jméno Śrī Kṛṣṇy Caitanyi a jestliže „vaiṣṇava-rāja“ označuje Śrī Kṛṣṇu Caitanyu, pak označení „Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny“ současně vzdává úctu viśva-vaiṣṇava-rāja-sabhā. Jestliže naopak „vaiṣṇava-rāja“ chápeme jako označení předních oddaných, kteří dosáhli pokročilého stupně vědomí Kršny,[47] pak anglický název, který Śrīla Prabhupāda své instituci dal, poslouží právě tak dobře. V každém případě vidíme, že název Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny svou síti odkazů a spojitostí vyjadřuje, že takto pojmenovaná společnost zůstává hluboce propojena se svým gauḍīya dědictvím a je jím živena, a zároveň tuto tradici obnovuje a oživuje, aby ji nesla dále, upravenou pro účinné působení v multikulturním prostředí celého světa.
Tímto Śrīla Prabhupāda zůstává věrný svým vlastním velkým předchůdcům v této tradici. V roce 1919 jeho vlastní duchovní mistr formálně „obnovil“ Viśva-Vaiṣṇava-Sabhu Bhaktivinoda Ṭhākura a vrátil jí její starý název Viśva- Vaiṣṇava-Rāja-Sabhā. Při této příležitosti Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poznamenal, že věčně existující Viśva- Vaiṣṇava-Rāja-Sabhā, která sestoupila na tento svět spolu s Mahāprabhuem a Jeho společníky, se někdy stala zahalenou působením iluzorní energie; přesto povstávají mocní oddaní, kteří ji znovu zažehnou a rozeženou temnotu světa.
Tak se stalo, že po době Śrīly Viśvanāthy Cakravartīho Ṭhākura a Śrīly Baladevy Vidyābhūṣaṇy se Viśva-Vaiṣṇava- Rāja-Sabhā stala téměř nepostřehnutelnou, dokud „V roce 399 éry Gaura (1885 n. l.) zářivá hvězda na světovém vaiṣṇavském nebi znovu rozsvítila Śrī Viśva-Vaiṣṇava-rāja-sabhu.“ Touto „zářivou hvězdou“ byl Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura, „služebník krále světových Vaiṣṇavů“, který své reformované a znovu oživené Sabhā propůjčil duchovní energii a sílu k dosažení výsledků. V roce 1919 Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura nově uspořádal a oživil Viśva-Vaiṣṇava-Rāja-Sabhu a do gauḍīya tradice uvedl organizovaný mnišský kazatelský řád sannyāsīnů a brahmacārīnů, soustředěný kolem chrámů. Mise se rychle rozšířila po celé Indii a podnikla první výpravu do Evropy, aby pak její světlo opět na třicet dlouhých let zmizelo. Potom v roce 1966 v New Yorku – poté, co Śrīla Prabhupāda sám, bez pomoci, založil svou tradici na Západě a zjistil, že z toho, co zůstalo z Gauḍīya Maṭhu, se stalo „něco neužitečné“[48] – Śrīla Prabhupāda, po stopách svých slavných předchůdců znovu způsobil rozžehnutí Viśva-Vaiṣṇava-Rāja-Sabhā, nyní obnovené a znovu oživené pod jménem a ve stylu Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny.
Śrīla Prabhupāda. Následovníci přijímali zasvěcení, jejich počet rostl a v rychlém sledu začali otevírat chrámy: San Francisco, potom Montréal, Los Angeles, potom Boston a dále a dále. Oddaní postupovali v disciplínách učednictví a s tím, jak se tak dělo, stále více dokázali rozumět svému mistrovi. Stejně jako se mahā-mantra postupně odhaluje těm, kdo ji správně zpívají, tak se duchovní mistr odhaluje žákům, kteří ho správně následují. Výsledkem bylo, že „Swami“ a „Swamiji“ se stali „Śrīla Prabhupādou“. Stalo se to v Bostonu při spontánním rozhovoru. Govinda Dāsī vzpomíná:
Všichni ho od začátku znali jako Swamijiho. Bylo to až do května 1968. Goursundar [manžel Govinda Dāsī] se rozhodl, že mi chce říkat Govindaji, a tak se zeptal Prabhupādy a Prabhupāda řekl: ‚Ne, vlastně „ji“ je způsob oslovení třetí kategorie. Je lepší jí neříkat Govindaji.‘ Tak jsem se ozvala, seděla jsem přímo před ním a řekla jsem: ‚No, když je to oslovení třetí kategorie, proč vám říkáme „ji“? Proč vám říkáme Swamiji?‘ A on řekl: ‚Není to příliš důležité.‘ Řekla jsem: ‚Ale ano, je to velmi důležité. Když je to oslovení třetí kategorie, nechceme vám tak říkat. Chceme vám říkat oslovením první kategorie. Tak nám řekněte, jaké jméno by bylo vhodné, abychom vám jím říkali.‘ Byl velmi pokorný a zdráhal se, ale naléhala jsem: ‚Musíme to změnit,‘ a on řekl: ‚Můžete mi říkat Gurudev nebo Guru Mahārāj nebo Prabhupāda.‘ Řekla jsem: ‚To jsou tři. Potřebujeme jedno.‘ Tak jsem řekla: ‚Které z nich je nejlepší?‘ a on odpověděl: ‚Śrīla Prabhupāda je hezké, to je nejlepší.‘ Tak jsem řekla: ‚Od dnešního dne vám budeme říkat Śrīla Prabhupāda.‘ A řekla jsem to všem oddaným. Některým oddaným se to nelíbilo, protože je to trochu jazykolam, ‚Prabhupāda‘, zatímco ‚Swamiji‘ plyne snadněji. Ale od té doby jsme mu postupně začali říkat Śrīla Prabhupāda.[49]
Způsob této změny byl nenápadný a neformální; samotná změna však byla zásadní. U „Gurudeva“ nebo „Guru Mahārāje“ by tomu tak nebylo, protože obě oslovení jsou běžně užívána. „Prabhupāda“ je však výjimečné. Toto slovo se objevuje v Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 10:23), kde Kāśī Miśra označuje samotného Pána Caitanyu jako „Prabhupāda“. Śrīla Prabhupāda komentuje:
Slovo prabhupāda v tomto verši, vztahující se ke Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, má velký význam. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Prabhupāda k tomu dodává: „Śrī Caitanya Mahāprabhu je samotná Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, a všichni Jeho služebníci Ho oslovují Prabhupāda. Znamená to, že mnoho prabhuů nachází útočiště u Jeho lotosových nohou. Čistý vaiṣṇava je oslovován jako prabhu, a toto oslovení patří k etiketě dodržované mezi vaiṣṇavy. Když mnoho prabhuů zůstává pod ochranou lotosových nohou dalšího prabhua, je mu uděleno oslovení Prabhupāda. Śrī Nityānanda Prabhu a Śrī Advaita Prabhu jsou také oslovováni jako Prabhupāda. Śrī Caitanya Mahāprabhu, Śrī Advaita Prabhu a Śrī Nityānanda Prabhu jsou všichni viṣṇu-tattva, Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Viṣṇu. Všechny živé bytosti jsou proto u Jejich lotosových nohou. Pán Viṣṇu je věčným Pánem všech a zástupcem Pána Viṣṇua je Pánův důvěrný služebník. Taková osoba plní roli duchovního mistra pro začínající vaiṣṇavy; proto je duchovní mistr stejně úctyhodný jako Śrī Kṛṣṇa Caitanya nebo samotný Pán Viṣṇu. Z tohoto důvodu je duchovní mistr oslovován jako Oṁ Viṣṇupāda nebo Prabhupāda.
V rámci naší linie je titul Prabhupāda používán především k uctění velikánů tvořících Šest Gosvāmích, a poté – o staletí později – Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura.[50] Tento titul tedy řadí zakladatele ISKCONu do velice výjimečné společnosti. Bezprostředněji pak sdílení označení Śrīla Prabhupāda mezi guruem a žákem naznačuje hlubokou a výjimečnou spřízněnost obou těchto osobností i jejich úspěchů.
Téměř rok po rozhovoru s Govinda Dāsī věnoval časopis Back to Godhead č. 23 (18. dubna 1969) celostránkovou dvoustranu pod velkým titulkem „Prabhupada“, aby toto čestné oslovení ohlásil.[51] Slovo „Prabhupad“ se v čísle 25 (září 1969) objeví jen jedinkrát, ale od té doby se rychle stává normou. A v čísle 27 (nedatováno) se na stránkách Back to Godhead objevuje oslovení „Swamiji“ naposledy.[52]
V chronologickém sledu jsme popsali klíčové kroky a fáze, skrze něž ISKCON nabýval svou formu pod dohledem Śrīly Prabhupādy:
➊ Založení instituce pod jménem „Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny“.
➋ Uznání tohoto zakladatele s titulem „Prabhupāda“.
Tři další nezbytné prvky ještě zbývalo v morfologii ISKCONu zmanifestovat. Všechny byly konečně ukotveny do začátku roku 1971. Jsou jimi:
➌ Další uznání Prabhupādy s titulem Zakladatel-ācārya.
➍ Založení řídící komise (GBC).
➎ Pořízení pozemku ve Śrīdhāma Māyāpuru pro „světové ústředí“ ISKCONu a slavnostní založení základů pro Chrám védského planetária.
Tímto měly být všechny klíčové prvky ISKCONu ustanoveny jeho Zakladatelem-ācāryou.[53]
Zakladatel-ācārya. Chvíli trvalo, než tento vysoce významný titul Śrīly Prabhupādy získal patřičnou prominenci. Když se tak v roce 1970 stalo, byl samotný titul „ācārya“ vyhodnocen jako nedostatečný a urážlivý. Je však zřejmé, že Śrīla Prabhupāda věděl už od začátku přesně, co chce.
Přesto těsně po zaregistrování ISKCONu v roce 1966 uváděl osobní hlavičkový papír Śrīly Prabhupādy jeho postavení jednoduše jako „Acharya: Swami A.C. Bhaktivedanta.“[54] Podobně byl řádek „Acharya: A.C. Bhaktivedanta Swami“ veřejně šířen na proslulém letáku „Stay High Forever!“ ze září 1966.[55] Když zkoumáme prvních pár ročníků Back to Godhead[56], nikde nenajdeme žádný formální hlavičkový řádek nebo redakční sloupec, který by zobrazoval jméno Śrīly Prabhupādy a jeho pozici ve vztahu k ISKCONu – se dvěma docela pozoruhodnými výjimkami.[57] Objevují se pouze ve druhém (12. září 1966) a čtvrtém (15. prosince 1966) čísle – a to oba v takově shodné velikosti, formátu a stylu, jež poukazují na řídící ruku Śrīly Prabhupādy a činí jejich naprostou absenci kdekoli jinde poněkud záhadnou. Ve druhém a čtvrtém čísle Back to Godhead zabírá téměř celou vnitřní stranu přední obálky fotografie Śrīly Prabhupādy. (Jedná se o dvě různé fotografie, na obou je zachycen Prabhupāda před statným jilmem v parku Tompkins Square, obě pocházejí ze stejného článku v The East Village Other.) V prostoru nad každou fotografií stojí slova:
JEHO BOŽSKÁ MILOST
a níže:
SWAMI A. C. BHAKTIVEDANTA
ZAKLADATEL ACHARYA
MEZINÁRODNÍ SPOLEČNOST PRO VĚDOMÍ KRŠNY, INC.
Po těchto dvou raných vydáních titul „Zakladatel-ācārya“ mizí až do vydání číslo 28 (koncem roku 1969),[58] načež se znovu objevuje v podobě téměř identické s těmi dvěma vydáními z konce roku 1966. Ve vydání z roku 1969 zabírá fotografie Śrīly Prabhupādy celou první stranu, přičemž zanechává prostor pouze pro popisek níže:
SRI SRIMAD A.C. BHAKTIVEDANTA SWAMI
ZAKLADATEL ACHARYA ISKCONU A NEJVĚTŠÍ PŘEDSTAVITEL
VĚDOMÍ KRŠNY V ZÁPADNÍM SVĚTĚ.
Přesto uplyne téměř rok, než se znovu setkáme s takovým vyobrazením pozice Śrīly Prabhupādy. Pak, s číslem 36 časopisu Back to Godhead (konec roku 1970), nacházíme začátek pravidelné standardní prezentace Śrīly Prabhupādy, na jakou jsme dnes zvyklí – a která měla svůj prototyp ve dvou zcela prvních číslech Back to Godhead – velká fotografie nad jeho jménem a pozicí v plném znění:
Jeho Božská Milost A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda Zakladatel-ācārya Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny
I když trvalo nějakou dobu, než se užívání titulu Zakladatel-ācārya takto normalizovalo, je jasné, že Śrīla Prabhupāda ho měl na mysli již od samého počátku. Tyto konkrétní prezentace Prabhupādy jako Zakladatele-ācāryi v oněch třech raných číslech jsou zajisté ojedinělé a nepravidelné. Přesto se všechny tři natolik shodují s jedním společným modelem – jako by se řídily jasným redakčním stylem – že za tím lze vytušit řídící ruku Śrīly Prabhupādy.
Vážná krize z roku 1970 – zmiňovaná v úvodu tohoto komentáře – podnítila Śrīlu Prabhupādu k přijetí pádných nápravných opatření na posílení jeho hnutí.[59] Patřilo mezi ně i pevné zakotvení pravidel pro používání titulu Zakladatel-ācārya s ohledem na ISKCON. Tímto způsobem zamýšlel Prabhupāda vštípit všem členům ISKCONu naši nutnost prohlubovat porozumění jeho postavení a chovat jej trvale na paměti.
Proč je to tak důležité? Závisí na tom duchovní síla ISKCONu. Na počátcích ISKCONu se tato duchovní síla koncentrovala výlučně ve Śrīlovi Prabhupádovi. Tím, že následovali jeho pokyny, se jeho žáci – byť nezkušení a tápající – stali zmocnění jeho samotnou silou. S pouhými začínajícími oddanými jednajícími jako jeho výkonní zástupci rozšířil Śrīla Prabhupāda do roku 1971 vědomí Kršny do celého světa: kromě rostoucího počtu chrámů v Severní Americe byla založena centra ISKCONu v Londýně, Paříži, Hamburku a Tokiu, a hnutí nabíralo na síle. Jak toho dokázal Śrīla Prabhupāda dosáhnout? Tím, že opatroval pokyn svého duchovního mistra jako svůj největší poklad a bez výhrad sloužil tomuto pokynu, bylo Śrīlovi Prabhupádovi umožněno – byť byl sám a bez pomoci – navázat s hnutím Hare Kṛṣṇa přesně tam, kde Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura skončil, a posunout jej vpřed se stejným odhodlaným zápalem, který poháněl jeho vlastního duchovního mistra. Podivuhodné je, že cíl, na který se společné síly „velkolepé instituce“ soustředily téměř dvě desetiletí, nakonec realizoval jeden jediný představitel Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, a to zcela sám.
Takto Śrīla Prabhupāda viděl sám od sebe – a v praxi dokázal – sílu učednictví, služebnictví. Zdálo se, že se díky samotné služebnosti ona jedna jediná božská energie – gaura- śakti – začala projevovat, aniž by byla přerušena, jen prostě přecházela z jednoho ochotného nástroje na druhý. Nyní stál Prabhupāda před výzvou, jak vštípit stejné umění duchovní služby do svých vlastních žáků. Pokud se to podaří, oni to následně budou předávat dál jakožto živé kulturní dědictví ISKCONu. Pokud dokážou jeho následovníci převzít jeho odkaz a být ho hodni – rozvíjet jej a zdokonalovat tak jako on, udržujíce láskyplnou službu ve středu všech činností – tehdy jeho dílo coby Zakladatele-ācāryi dospěje ke svému naplnění.
Během tohoto stejného období vyhověl Śrīla Prabhupāda žádosti několika svých žáků, aby ho mohli uctívat pomocí speciální, neboli osobní, praṇāma-mantry.[60] Běžně by to připadlo způsobilému žákovi, aby složil takovouto mantru na počest svého gurudeva. Protože v té době nebyl žádný Prabhupādův žák duchovně a lingvisticky dostatečně kvalifikovaný, aby tak učinil, byl Prabhupāda postaven do nešťastné pozice, kdy musel přijít s mantrou sám. Ve výsledku se nám tak dostalo Prabhupādovy vlastní reprezentace sebe sama, jak sám sebe vnímal a jak si přál, abychom na něj vzpomínali, když dennodenně přivoláváme jeho přítomnost:
nirviśeṣa-śūnyavādi-pāścātya-deśa-tāriṇe
Sārasvata je jméno, pod kterým si Śrīla Prabhupāda v tomto verši přeje být pamatován – je to jeho jméno ve vztahu k jeho duchovnímu mistrovi. Sārasvata je jeho patronymum; znamená „syn [nebo žák] [Bhaktisiddhānty] Sarasvatīho“.[61] Jak Prabhupāda vysvětluje (CC Ādi 10.84, význam): „Jakožto členové hnutí pro vědomí Kršny patříme k rodině neboli k učednické posloupnosti Sarasvatīho Gosvāmīho, a tak jsme známí jako Sārasvatové. Úctyplné poklony jsou proto duchovnímu mistrovi vzdávány coby sārasvata-devovi, neboli členovi Sārasvatovy rodiny...“ Takže jeho vlastní jméno v této praṇāma-mantře je jednoduše jméno jeho duchovního mistra, které se za pomoci několika malých gramatických úprav – změnou prvního ‚a‘ na ‚ā‘ a úpravou koncovky – stává jeho vlastním. Tímto způsobem ukazuje jméno „Sārasvata“ na jejich hlubokou spřízněnost a naznačuje, že úspěchy syna – dosažené ve jménu jeho otce – patří onomu otci, jeho stvořiteli a vedoucímu. V tomto případě syn reprezentuje otce v doslovném slova smyslu: „reprezentovat“ (anglicky re-present) znamená „znovu zpřítomnit“.
Praṇāma-mantra Śrīly Prabhupādy ho uznává za toho, kdo šíří (pracāriṇe) učení Pána Caitanyi (gaura-vāṇī) na Západ (pāścātya-deśa). Jeho úspěch byl společným cílem Gauḍīya Maṭhu, který si v Evropě v roce 1933 vybudoval opěrný bod, ale nic víc. Kdyby se tato pozice tehdy zajistila – zvláště výstavbou chrámu v Londýně – Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura by na Západ cestoval sám.[62] Okolnosti však způsobily, že jeho úmysl byl zmařen. Přesto, až uzrál čas, se objevil jeden věrný Sārasvata, který naplnil jeho touhu z hloubi srdce. Jméno sārasvata-deva naznačuje, že jeho nositel je pokračováním Sarasvatīho Ṭhākura v jiné podobě. V této podobě se Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīmu Ṭhākurovi podařilo naplnit svou srdečnou touhu. Když si jeho nejoddanější služebník uvědomil, že je úspěch na dosah ruky[63], a že ten úspěch nese jméno a podobu Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, Śrīla Prabhupāda přijal titul Zakladatel-ācārya. Tento jistý, sebevědomý čin Śrīly Prabhupādy značí, že velmi dobře věděl, že tento titul byl připraven k ocenění korunujícího úspěchu Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura ve snaze ustanovit vědomí Kršny jako celosvětové hnutí a že tohoto úspěchu dosáhl Śrīla Sarasvatī Ṭhākura prostřednictvím svého vlastního Sārasvaty.
Praṇāma-mantra Śrīly Prabhupādy vyzdvihuje dva druhy dosažených milníků: rozsáhlé šíření oddané služby Nejvyššímu Pánu a svržení nihilismu a impersonalismu. I to byly cíle instituce Gauḍīya Maṭh pod vedením Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura a současně i stěžejní úspěchy sampradāya-ācāryů.
Pozoruhodné je to, že Śrīla Prabhupāda dokázal rozeznat svůj vlastní úspěch a přijmout ocenění, která k němu po právu náleží, bez jediné špetky pýchy. Je zjevné, že si v určitý okamžik Śrīla Prabhupāda uvědomil, že i přes všechny překážky dokáže splnit nařízení svého duchovního mistra. Uvědomil si, že byl zmocněn. Je zcela přirozenou vlastností duchovní psychologie, viditelnou u velkých oddaných a světců, že zkušenost zmocnění nevyhnutelně doprovází i zážitek nesmírné pokory, a čím víc ono zmocnění přináší ovoce, tím víc narůstá i pokora. Tato neoddělitelná směs obrovského úspěchu a hluboké pokory se vymyká okruhu prožívání obyčejných materialistických lidí. Ti si něco takového ani nedokážou představit.
Když snahy Śrīly Prabhupādy začal provázet viditelný úspěch, zmenšoval zásluhy svého vlastního úsilí, připisoval je jiným a překypoval vděčností.
Při několika památných příležitostech odhalil před veřejností svou mysl. Například na přednášce určené jeho žákům, shromážděným v Londýně 22. srpna 1973 k příležitosti Śrī Vyāsa-pūji, Śrīla Prabhupāda pronesl:
Kdokoli je spojen s naším hnutím, není obyčejnou živou bytostí. Skutečně je to osvobozená duše. A já jsem pln naděje ohledně svých žáků, kteří se teď účastní, že i kdybych zemřel, moje hnutí se nezastaví, to ve mně budí velkou naději... Můj Guru Mahārāja, Jeho Božská Milost Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Prabhupāda, se rovněž snažil poslat své žáky kázat kult Caitanyi do západního světa... Na první schůzce, možná to víte, mě požádal, abych kázal. V té době jsem byl mladý muž, teprve dvacet pět let, a byl jsem také ženatý. Takže jsem se k němu měl přidat a splnit jeho přání hned, ale pro mé neštěstí jsem jeho pokyn nemohl splnit okamžitě, ale v srdci jsem měl, že to je třeba udělat. Takže raději pozdě než nikdy, vykonal jsem jeho nařízení v sedmdesáti letech, ne v pětadvaceti. Takže jsem vlastně promrhal tolik času, tomu rozumím... Poselství tam bylo, když mi bylo dvacet pět, ale já začal v sedmdesáti. Zprávu jsem však nezapomněl. Jak jinak bych to mohl udělat? To bylo..., to je fakt. Jen jsem hledal tu příležitost, jak to udělat. Takže tak jako tak, i když jsem začal hodně pozdě, až ve věku sedmdesáti let, za pomoci mých žáků toto hnutí získává pevnou půdu pod nohama a šíří se po celém světě. Proto vám musím poděkovat. Je to všechno jen díky vám. Není to moje zásluha, ale vaše, že mi pomáháte plnit nařízení mého Guru Mahārāje.
Na sklonku toho samého roku v Los Angeles vyjádřil Śrīla Prabhupāda v den odchodu svého duchovního mistra s očividným pohnutím podobné myšlenky (VB: Přednáška, 31. prosince 1973):
A tak jsem se k aktivitám Gauḍīya Maṭhu postupně připoutával a díky Kṛṣṇově milosti se mi ani v podnikání moc nedařilo. [smích] Ano. Kṛṣṇa říká yasyāham anughṛṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ. Pokud se chce někdo skutečně stát Kṛṣṇovým oddaným, a současně si udržuje svou hmotnou připoutanost, pak se Kṛṣṇa postará, že sebere všechno hmotné, aby on byl stoprocentně, tedy jak to říct, závislý na Kṛṣṇovi. A to se mi skutečně v životě přihodilo. Byl jsem okolnostmi přinucen přijít k tomuto hnutí, abych to vzal velmi vážně.
Zdálo se mi: „Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura mě volá: ‚Prosím, pojď se mnou!‘“ [odmlka]. A tak jsem byl občas úplně zděšený: „Ach, copak je tohle? Já že mám opustit svůj rodinný život? Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura mě volá? Mám přijmout sannyās?“ Ach, byl jsem z toho úplně zděšen. Ale několikrát jsem viděl, jak mě volá. Takže tak jako tak mě Jeho milost donutila opustit můj rodinný život, můj takzvaný byznysový život. A nějakým způsobem mě pak přivedl ke kázání Jeho evangelia.
Tento den je pamětihoný. O co on usiloval, o to se já teď trochu snažím a vy všichni mi v tom pomáháte. A tak já vám musím poděkovat mnohem víc. Jste to vlastně vy, kdo představuje mého Guru Mahārāje [začne plakat], protože vy mi pomáháte plnit nařízení mého Guru Mahārāje…
Když začali uctiví Indové vynášet Śrīlu Prabhupādu do nebes jako kouzelníka nebo zázračného stvořitele, odmítal, že by vládl nějakou zvláštní mocí. Toto je jeho vlastní vyjádření poskytnuté v Bombaji dne 9. ledna 1973:
Ano, neměli bychom být příliš hrdí a říkat si „Stvořil jsem zázrak.“ Proč?... Někdy mi lidé prokazují tolik úcty: „Swamijī, vy jste dokázal neuvěřitelnou věc.“ Já nemám pocit, že bych dokázal nějakou neuvěřitelnou věc. Co jsem udělal? Já odpovídám, že nejsem žádný mág, neumím vytvářet zázraky. Zkrátka předkládám Bhagavad-gītu takovou, jaká je, to je celé. Pokud tu je nějaká má zásluha, tak jedině tahle. To může dokázat kdokoliv. Bhagavad-gītā už existuje a kdokoli může představit Bhagavad-gītu takovou, jaká je. Pak bude působit zázračně. Nejsem žádný kouzelník. Neovládám magické triky ani yoga-siddhi... A tak jedinou mou zásluhou je to, že s těmito čistými pokyny Bhagavad-gīty nechci míchat žádné lotroviny, to je vše. To je má zásluha. A ať se zrodil jakýkoliv drobný zázrak, je to pouze a jen na tomto principu. To je vše.
Řídící komise (Governing Body Commission). Otřes v ISKCONu v roce 1970 poskytl Śrīlovi Prabhupádovi příležitost uspokojit další nenaplněnou touhu Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura: vytvoření řídícího orgánu pro správu celé instituce. Tento pokyn patřil k posledním nařízením, která Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura udělil svým žákům ve svých posledních dnech.[64] Neposlušnost vůči tomuto nařízení vedla podle Śrīly Prabhupādy k rozpadu Gauḍīya Maṭhu (CC Ādi 12.8, význam):
Na počátku, za přítomnosti Oṁ Viṣṇupādy Paramahaṁsy Parivrājakācāryi Aṣṭottara-śaty Śrī Śrīmada Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura Prabhupādy, pracovali všichni žáci ve shodě; ale těsně po jeho odchodu se nepohodli. Jedna strana striktně následovala pokyny Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, ale druhá skupina si vytvořila vlastní výmysl o plnění jeho přání. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākur v době svého odchodu požádal všechny své žáky, aby vytvořili řídící komisi a prováděli misionářské aktivity společně. Nepověřil žádného konkrétního muže, aby se stal dalším ācāryou. Ale těsně po jeho odchodu jeho přední tajemníci začali bez oprávnění spřádat plány, jak obsadit pozici ācāryi, a rozdělili se na dvě frakce [kalkatskou ‚Gauḍīya Mission‘ a māyāpurský ‚Gauḍīya Maṭh‘] kvůli tomu, kdo by měl být dalším ācāryou. V důsledku toho byly obě frakce asāra, neboli bezcenné, protože neměly žádnou autoritu, jelikož neuposlechly příkaz duchovního mistra. Navzdory příkazu duchovního mistra zformovat řídící komisi a provádět misionářské aktivity Gauḍīya Maṭhu tyto dvě neautorizované frakce zahájily soudní spory, které probíhají i po čtyřiceti letech bez jakéhokoli rozhodnutí.
Proto nepatříme k žádné frakci. Ale protože tyto dvě strany, zaneprázdněné rozdělováním hmotného majetku instituce Gauḍīya Maṭhu, zastavily kazatelskou práci, převzali jsme misi Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura a Bhaktivinody Ṭhākura kázat kult Caitanyi Mahāprabhua po celém světě, pod ochranou všech předchozích ācāryů, a zjišťujeme, že náš pokorný pokus byl úspěšný.
Řídili jsme se principy, které vysvětlil zvláště Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři k verši z Bhagavad-gīty začínajícím vyavasāyātmikā buddhir ekeha kuru-nandana [[[Vanisource:BG 2.41|BG 2.41]]]. Podle tohoto pokynu Viśvanāthy Cakravartīho Ṭhākura je povinností žáka striktně následovat nařízení svého duchovního mistra. Tajemstvím úspěchu v pokroku v duchovním životě je pevná víra žáka v nařízení svého duchovního mistra... Každý čin se musí posuzovat podle jeho výsledku. Členové strany samozvaného ācāryi, kteří obsadili majetek Gauḍīya Maṭhu, jsou spokojeni, ale v kázání nedokázali udělat žádný pokrok. Proto by se podle výsledku jejich činů mělo poznat, že jsou asāra, čili neužiteční, zatímco úspěch skupiny ISKCON, Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny, která striktně následuje gurua a Gaurāṅgu, se každým dnem zvyšuje po celém světě.
Založení Řídící komise (GBC) 28. července 1970 bylo druhým pádným protiopatřením Śrīly Prabhupādy proti běsu nejednoty vypuštěnému v ISKCONu. GBC je typem instituce, výborem,[65] který spolupráci jak vyžaduje, tak podporuje. Vůdcům Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura se nepodařilo takový řídící orgán realizovat. Kdyby nebyl Gauḍīya Maṭh rozkouskován jejich neposlušností, pracovalo by na Západě skutečnosti Śrīla Prabhupāda dorazil sám a sám vzkřísil hnutí společně mnoho žáků Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. Ve pro vědomí Kršny. Když duchovní bratři aktivně či pasivně odmítli spolupráci, nezbyla mu jiná možnost, než stát se jediným ācāryou v čele ISKCONu.
Přesto jeho duchovní mistr sám požádal, aby po něm v čele jeho instituce nastoupila řídící rada. Śrīla Prabhupāda si tuto prosbu vzal k srdci. Zde byla další nenaplněná touha Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura a Śrīla Prabhupāda, věrný Sārasvata, se zavázal ji uspokojit: Založí takovou radu, dohlížejíc na její rozvoj a připraví ji, aby fungovala jako jeho nástupce v čele ISKCONu.
V Indii je zvykem, že ācārya zanechá svou instituci jím vybranému nástupci jako odkaz ve své závěti. Krok, který Śrīla Prabhupāda učinil v roce 1970 – založení GBC – mu umožnil v roce 1977 stanovit toto jako první ustanovení svého Prohlášení závěti: „Řídící komise (GBC) bude konečnou manažerskou autoritou celé Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny.“ Tím, že takto ustanovil GBC a zanechal ji jako svého vybraného nástupce v čele ISKCONu, Śrīla Prabhupāda zajistil, že pokyn Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura bude i nadále účinně působit ve světě a přinášet ovoce.
Poslední fáze instalace základních součástí duchovní morfologie ISKCONu Śrīlou Prabhupādou byla rovněž zahájena přibližně v této době. Po velkých obtížích a mnoha nezdarech, způsobených především pasivním i aktivním odporem duchovních bratrů,[66] se Śrīlovi Prabhupádovi podařilo zakoupit pro ISKCON pozemek v Māyāpuru a rychle odhalil své plány na tamní monumentální chrám. Když psal z Kalkaty Govindě Dāsī (28. května 1971), uvedl:
Jistě tě potěší, když se dozvíš, že jsme zakoupili asi pět akrů půdy v Mayapuru, rodišti Pána Caitanyi, a navrhli jsme tam od dne Janmastami uspořádat po dva týdny pěkný festival. V té době bude položen základní kámen [chrámu]. Přál bych si, aby v té době přijeli do Indie všichni naši přední žáci. Je tu 50 poboček, takže z každé pobočky by se měl zúčastnit alespoň jeden…
Provedením obřadu položení základů chrámu se Śrīla Prabhupāda zavázal k dokončení stavby. Jak se ukázalo, samotné položení základů se zdrželo až do Gaura Pūrṇimy roku 1972 a v následujících letech poslalo mnoho dalších úskalí vůdce ISKCONu opakovaně zpět k rýsovacímu prknu. Přesto se ukázalo, že vlastní závazek Śrīly Prabhupādy, stanovený v roce 1972 jako slib, obsahuje sílu, jež hnala toto společné úsilí přes, pod, kolem a skrz všechny překážky, a Chrám védského planetária se nyní zvedá na náplavové půdě Antardvīpu.
Śrīla Prabhupāda přikládal velkou prioritu získání pozemku v Māyāpuru pro „světové ústředí“ ISKCONu a vybudování mimořádného chrámu na něm. Postupně začali vůdci Śrīly Prabhupādy chápat jeho důležitost. Například (SPL 5:9):
Během této návštěvy Kalkaty [v listopadu 1971] mluvil Prabhupāda také o svých plánech pro Māyāpur. Nara- Nārāyaṇa postavil zmenšený model budovy, kterou by měl ISKCON postavit na nově získaném pozemku, a Prabhupāda jej ukázal všem svým hostům a požádal je o pomoc. Když Girirāja viděl Prabhupādovo zaujetí tímto projektem, nabídl se, že pomůže, jakkoli to bude nutné. „Zdá se, že dvě věci, které si přejete nejvíce,“ řekl Girirāja, „jsou, aby se distribuovaly knihy a postavil se chrám v Māyāpuru. „Ano,“ řekl Prabhupāda s úsměvem. „Ano, děkuji.“
Hlubší pochopení priority Śrīly Prabhupādy získáme, když tento chrám nahlédneme ve světle gauḍīya-vaiṣṇavské eklesiologie, jež, jak jsme viděli, ležela v základech instituce Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. Již jsme zaznamenali, že Śrīla Prabhupāda vybudoval ISKCON na základě stejné eklesiologie. V instituci Gauḍīya Maṭh je Śrī Caitanya Maṭh v Māyāpuru ústředním neboli „mateřským“ chrámem a všechny ostatní jsou jeho pobočkami: „Rozdíl mezi Gauḍīya Maṭhem [v Kalkatě] a Śrī Caitanya Maṭhem je zcela analogický rozdílu mezi jednou lampou zapálenou od druhé,“ vysvětluje článek v The Harmonist (s odkazem na Brahma-saṁhitu 5.46). Ústřední chrám, nacházející se v Māyāpuru, sestoupené duchovní říši (Śvetadvīpě), je ve skutečnosti viditelným světským doplňkem či protějškem svého transcendentálně umístěného originálu, kde Pán a ācārya věčně spolu sídlí. Různorodé pobočky jsou místy pro výcvik aspirantů na službu v místě ācāryi v transcendentním Māyāpuru. Ústřední neboli mateřský chrám instituce, nacházející se takto na hranici, takříkajíc, mezi dvěma sférami, slouží jako jakási brána. Jeho přidružené pobočky, ač rozptýleny hlouběji ve světské sféře, na základě svého spojení s centrem fungují samy o sobě také jako brány.
Nacházejíc se v centru, Śrī Caitanya Maṭh učí samotnou svou architekturou se svými ozdobami a doplňky duchovní vědě, která předkládá sjednocující princip umožňující existenci takové brány: acintya-bhedābheda-tattvě. Dlážděná parikramā cesta kolem centrální kopule přivádí návštěvníka na obchůzce k postupnému setkání s podobami čtyř vaiṣṇavských Zakladatelů-ācāryů, z nichž každý sídlí ve své vlastní svatyni vsazené do vnějšího pláště kopule. Jsou rozmístěny rovnoměrně kolem základny kopule, avšak samotná stavba je stahuje k sobě okolo Śrī Caitanya Maṭhu.
Každý z těchto Zakladatelů-ācāryů předložil specifické učení týkající se vztahu mezi Pánem a Jeho energiemi. Ačkoli je každá nauka opodstatněná, je také neúplná, tvrdí Niśikānta Sānyāl v knize Sree Krishna Chaitanya. Avšak učení Pána Caitanyi – formalizované jako acintya-bhedābheda-tattva – „je smiřuje, harmonizuje a zdokonaluje“ (SKC 164). Chrám ztělesňuje toto gauḍīya-vaiṣṇavské učení a představuje tak argument – tak důkladně prosazovaný v Sree Krishna Chaitanya – že Mahāprabhu, yuga-avatāra, nabízí završení a naplnění theismu.
Chrám védského planetária ISKCONu prezentuje stejné učení zobrazené Śrī Caitanya Maṭhem mnohem detailnějším a komplexnějším způsobem. V kosmologickém měřítku mapuje, modeluje a ilustruje realizovanou pravdu acintya-bhedābheda-tattvy: že nic není odlišné od Kṛṣṇy, a přesto je Kṛṣṇa odlišný od všeho.[67] Uvnitř hlavní kopule chrámu vidíme vesmír zobrazený tak, jak se odhaluje těm, kteří jej prožívají nezastřeným vnímáním: jako prostoupený Kṛṣṇou a spojený s Ním coby Pánovy vlastní potence. Chrám tak čelí dvěma druhům rozšířeného falešného vnímání, z nichž obě oddělují Kṛṣṇu od Jeho energií. Jedním je cesta monismu neboli impersonalismu (nirviśeṣa-vāda), která popírá realitu božských energií a odkazuje jak Osobnost Božství, tak stvoření do říše iluze. Druhou je cesta materialismu neboli nihilismu (śūnya-vāda), která uznává pouze energie, jež nemají žádný původ ani základ.
Tím, že chrám zobrazuje spojení mezi Pánem a stvořením, může poskytnout jakousi mapu cesty k božství (spolu s různými zastávkami, oklikami a odbočkami). Do vnitřní stěny kopule jsou vsazeny stoupající soustředné galerie, které návštěvníkovi nabízejí sekvenci umělecky ztvárněných vyobrazení oblastí, s nimiž se na své kosmické cestě setkal Gopa-kumāra, procházející mnoha hmotnými a duchovními sférami ke Śrī Kṛṣṇovi ve Vṛndāvanu, jak to popsal Sanātana Gosvāmī v Bṛhad- Bhāgavatāmṛtě. Chrám tak dává nahlédnout na onen konečný vzestup, který táhne veškerý vnímající život kupředu.
Je to poslední z pěti kroků Śrīly Prabhupādy, všechny dokončené do roku 1972, které dávají na své místo všechny klíčové složky ISKCONu. Chrám dovršuje celou duchovní strukturu viditelného ISKCONu. Střediska a chrámy roztroušené po celém světě jsou spojeny do sítě, která se sbíhá v centru ve Śrīdhāma Māyāpuru. Jako široce rozprostřené kořeny stromu, které stahují vodu do centrálního kmene, přivádí Prabhupādův ISKCON podmíněné duše do Māyāpuru, kde ústřední chrám otevírá bránu do vertikální dimenze, která jako kmen stromu stoupá vzhůru, aby se bohatě rozvětvila v duchovním nebi.
Toto je dílo Zakladatele-ācāryi. Zakladatel-ācārya otevírá cestu, která vede napříč vesmírem a přechází do transcendence. Poté, co Zakladatel-ācārya vytyčí tuto vznešenou cestu, od prvního konečku kořene až po špičku posledního listu, zajistí její pravidelnou údržbu a vycvičené průvodce, kteří budou řídit, chránit a povzbuzovat ty, kdo po ní kráčí. Neustále dohlíží na její fungování po celou dobu, dokud existují ti, kteří jednají pod jeho vedením. V určitém smyslu je tato stezka do země živých totožná se svým vlastním tvůrcem. Pojmenováním svého díla ISKCON jej Śrīla Prabhupāda zkonstruoval tak, aby tento čistě duchovní artefakt byl zjevný nejen moudrým (kteří rozpoznají, co vidí), ale i pošetilým (kteří nemohou). Zejména pro ně sestavil rozsáhlou škálu viditelných vstupů na tuto cestu, rozprostřenou v síti pokrývající celý svět. Všechny se sbíhají v centru v Antardvīpu, kde je úžasně zobrazená mapa této zářivé cesty – v kosmologické kartografii – a kde je detailně vykreslen každý krok cesty do transcendence. Chrám se tak odhaluje jako kosmický portál či brána vedoucí skrze nebesa až do věčných Kṛṣṇových říší.[68]
V chrámech a centrech ISKCONu ukazují speciálně umístěné mūrti Śrīly Prabhupādy jeho opatrovnictví nad vstupy na tuto cestu. V bodě jejich sbližování v Navadvīpa-dhāmu ohlašuje Prabhupādovu předsedající přítomnost nad celým pozemským ISKCONem svou zářivou zlatou podobo v jeho puṣpa-samādhi; z tohoto výhodného místa přehlíží vstup do velkého chrámu, brány k oné nejvyšší cestě. A na samém konci této cesty, ve Śvetadvīpu, předsedá sám Śrīla Prabhupāda, aby uvítal a shromáždil nově příchozí ve věčném transcendentním ISKCONu gaura-līly.[69] Tímto způsobem Prabhupādova duchovní dopravní tepna bezpečně dovede objevené a zachráněné jīvy do toho nejvyššího cíle.
Náš Zakladatel-ācārya zahájil svůj projekt svou první knihou, Snadná cesta na jiné planety (Easy Journey to Other Planets), a ve svém úsilí pokračoval psaním, tiskem a distribucí knih za současného budování celosvětové instituce. Jeho dílo pokračuje a nyní je konečně korunováno svým sjednocujícím vrcholem, Chrámem védského planetária, který spojuje Bhāgavatam i Bhāgavatu, knihu i osobu. Představuje jádro a centrum stvoření Zakladatele-ācāryi a označuje polohu skutečné osy světa v posvátném Śrīdhāma Māyāpuru, sestoupené duchovní říši.
Každý ze „čtyř Zakladatelů-ācāryovů doby železné“ formuloval výklad Vedānty, který oživil teistické, vaiṣṇavské chápání Vedavyāsy, a každý to energicky vyučoval a cvičil k tomu další. Tímto způsobem byla rozebrána iluzorní fasáda impersonalismu a věrohodná védská siddhānta se rozšířila po celé Indii. V líčení Bhaktivinody Ṭhākura tito čtyři připravovali cestu pro yuga-avatāru Śrī Caitanyu Mahāprabhua, který měl skrze saṅkīrtan zpřístupnit to nejdůvěrnější odhalení Véd všem. Mahāprabhu inspiroval Své nejbližší společníky, aby systematicky zformulovali Jeho učení jako acintya-bhedābheda-tattvu, což zahrnovalo a završilo systémy Zakladatelů-ācāryů. Tito důvěrní společníci Mahāprabhua nesli zvláštní titul „Prabhupāda“.
Nyní se objevili další dva následovníci Mahāprabhua, kteří také nesou titul „Prabhupāda“ – Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura Prabhupāda a A. C. Bhaktivedānta Swami Prabhupāda. Ten první v praxi zformuloval strategii a taktiku pro systematické celosvětové šíření Mahāprabhuova hnutí; ten druhý dotáhl jeho plán k dokonalosti. Uvnitř instituce Gauḍīya Maṭhu byl titul „Zakladatel-ācārya“ připraven k tomu, aby jej Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura Prabhupāda převzal, ale vlivem okolností nemohl své plány dokončit sám a ustanovit vědomí Kršny v západních zemích. Jeho jménem však A. C. Bhaktivedānta Swami Prabhupāda, který porozuměl srdci svého duchovního mistra, navázal tam, kde Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura skončil, a během dvanácti rušných let ustanovil yuga-dharmu po celém světě. Tímto způsobem bylo milostivé úsilí čtyř Zakladatelů-ācāryů, z milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Jeho nástrojů, rozšířeno a dovršeno dalším, který tento titul nese.
Díky mimořádným úspěchům Śrīly Prabhupādy je tohoto titulu jistě hoden, ale to v tomto případě neznamená, že vytvořil novou sampradāyu. Věrným předáváním učení a postupů tak, jak je přijal v Gauḍīya-sampradāyi, pokračoval v tradici. Śrīla Prabhupāda nicméně zprostředkoval svou přijatou tradici výrazným a rozhodným vyjádřením, zcela svým vlastním, coby plodem svého realizovaného poznání. Pod jeho vedením se tak Gauḍīya-sampradāya v tomto svém oživeném a zrevitalizovaném opakování dokázala rozšířit za hranice své rodné země, zapustit kořeny po celém světě, a všude vzkvétat.
Gauḍīya-sampradāya se z historického hlediska jeví jako odvětví Brahmā-Madhva-sampradāyi z toho důvodu, že Pán Caitanya – jenž je ve skutečnosti jediným pramenem všech čtyř sampradāyí – se zjevil jako oddaný (bhakta-rūpa). Jakožto takový vyhledal a přijal řádné vaiṣṇavské zasvěcení do jedné ze čtyř autorizovaných sampradāyí. Jeho učení, systematizované a vykládané Šesti Gosvāmími, se však tak jasně lišilo od standardního učení mādhvovské komunity, do níž byl zasvěcen, že následovníci Mahāprabhua začali být přirozeně uznáváni jako odlišná komunita čili sampradāya. Když byla jako taková vyzvána, aby doložila svou pravost, Baladeva Vidyābhūṣaṇa úspěšně odpověděl vytvořením gauḍīya-vaiṣṇavského komentáře k Vedānta-sūtře, Govinda-bhāṣyi. Tím došlo počátkem osmnáctého století k formálnímu uznání Gauḍīya-sampradāyi jakožto odlišné od ostatních.
Přesto má Gauḍīya-sampradāya zvláštní postavení a nemůžeme ji považovat jednoduše za novou sampradāyu, jež by zaujala své místo jako jedna z mnoha. Raději by měla být Gauḍīya-sampradāya, je-li správně chápána, uznána jako jednotné završení a naplnění čtyř dřívějších sampradāyí Kali-yugy. Toto je porozumění předkládané v realizaci – a zjevení – Śrīly Bhaktivinody Ṭhākura, dokumentované jím samotným v jeho vizionářském díle Śrī Navadvīpa-dhāma-māhātmya z roku 1890. Zde Bhaktivinoda Ṭhākura nabízí detailní vyprávění – jako by byl očitým svědkem – o Śrīlovi Jīvovi Gosvāmīm, jak (krátce po odchodu Pána Caitanyi) provádí navadvīpa-parikramu pod vedením Prabhua Nityānandy. Během této cesty vypráví Nityānanda Prabhu Śrī Jīvovi, jak byl každý ze čtyř Zakladatelů-ācāryů Kali-yugy, když oni sami putovali na posvátná místa do Jagannātha Purī či Navadvīpu, obdarován důvěrným odhalením budoucího příchodu yuga-avatāry.[70] Pán Caitanya je zavazuje k mlčenlivosti a povznáší a inspiruje každého z nich k práci, aby tak připravili půdu pro Jeho budoucí zjevení. Například Pán se zjeví ve snu Madhvācāryovi a praví mu (NDM 68):
Každý ví, že jsi Mým věčným služebníkem. Až se zjevím v Navadvīpu, přijmu tvou sampradāyu. Nyní jdi všude a pečlivě vyvracej veškerá falešná písma māyāvādīch. Odhaluj slávu uctívání Božstva Pána. Později Já Sám tvé čisté učení rozšířím.
Když se Pán Caitanya zjeví Nimbādityovi (neboli Nimbārkovi), odhalí mu, jak v budoucnu představí dokonalé učení, které bude obsahovat, vstřebá, sjednotí a završí učení každého ze čtyř Zakladatelů-ācāryů (NDM 73):
Později, až zahájím hnutí saṅkīrtanu, budu Já Sám kázat esenci čtyř vaiṣṇavských filozofií. Od Madhvy přijmu dvě základní položky: jeho naprostou porážku māyāvādské filozofie a jeho službu Božstvu Kṛṣṇy, přijímající Božstvo coby věčnou duchovní bytost. Od Rāmānuji přijmu dvě skvělá učení: koncepci bhakti neposkvrněné karmou a jñānou a službu oddaným. Z Viṣṇusvāmīho učení převezmu dva hlavní prvky: náladu výlučné závislosti na Kṛṣṇovi a cestu rāga-bhakti. A od tebe obdržím dva vynikající principy: nezbytnost přijetí útočiště u Rādhy a vysokou úctu k lásce gopī ke Kṛṣṇovi.
Závěrem, zjevení Pána Caitanyi je samo o sobě završením těchto čtyř sampradāyí. Toto završení ohlašuje nový začátek s Mahāprabhuem coby původcem nevídaně velkolepého odhalení, se Šesti Gosvāmími jakožto prvními příjemci a šiřiteli tohoto zjevení a se Śrīlou Prabhupādou jako ācāryou, který založil a rozvinul globální komunitu kṛṣṇa-bhaktů, jež tuto komunitu pokřtil jako „Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny“, který takto zrozenou společnost naplnil životní silou svého realizovaného poznání a jenž založil její nejpřednější chrám v jejím světovém ústředí v Antardvīpu, sestoupeném Śvetadvīpu, odkud jeho společnost zprostředkovává zjevení Śrī Kṛṣṇy Caitanyi světu a svět přivádí zpět k Němu. Realizované poznání Śrīly Prabhupādy. Je naším velkým štěstím, že byl Śrīla Prabhupāda velmi otevřený v tom, že se s námi podělil o to, jak získal své realizované poznání a jak mu toto poznání umožnilo naplnit touhu jeho duchovního mistra a založit hnutí Pána Caitanyi jako globální projekt. Śrīla Prabhupāda nám nabídl jedno pozoruhodné odhalení v roce 1968 v chrámu v Los Angeles, u příležitosti výročí odchodu Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. S pohledem upřeným do řad mladých amerických tváří, jež k němu vzhlížely, Śrīla Prabhupāda nahlas uvažoval:
Narodil jsem se v jiné rodině; můj Guru Mahārāja se narodil v jiné rodině. Kdo by to byl řekl, že se dostanu pod jeho ochranu? Kdo by to byl řekl, že přijedu do Ameriky? Kdo by to byl řekl, že za mnou přijdete vy, američtí chlapci? To všechno je Kṛṣṇovo aranžmá. Nemůžeme pochopit, jak se tyto věci dějí.
Ale pak Śrīla Prabhupāda pokračuje vyprávěním, jak k jeho přítomnosti onoho dne v Los Angeles vůbec došlo.
V roce 1936 – dnes je 9. prosince 1968 – to znamená před dvaatřiceti lety, v Bombaji, tehdy jsem tam něco podnikal: Úplně nečekaně – možná přímo v toto datum, někdy mezi 9. nebo 10. prosincem (v té době byl Guru Mahārāja trochu nemocný a dlel v Jagannātha Purī, na mořském pobřeží) – tak jsem mu napsal dopis: „Můj drahý mistře, tvoji ostatní žáci – brahmacārī, sannyāsī – ti ti prokazují přímou službu. A já jsem hospodář: Nemohu žít s tebou, nemohu ti hezky sloužit. Takže nevím. Jak ti mohu sloužit?“ Byl to prostě takový nápad: Přemýšlel jsem o tom, jak mu sloužit: „Jak mu mohu sloužit vážně?“
Semínkem, z něhož vyrostlo vše ostatní, byl „prostě takový nápad“. Nespokojený se svým byznysovým uplatněním, cítící se neschopný kvůli povinnostem svého āśramu, na základě náhlého vnuknutí („úplně nečekaně“) Prabhupāda napsal svému Guru Mahārājovi prosbu, výkřik ze srdce. Cítil se být zablokovaný v pozici, která znemožňovala řádnou službu, a přesto v něm ta touha byla. Vyjevil tedy svou touhu i svou frustraci svému duchovnímu mistrovi.
Prabhupāda pokračuje:
Takže odpověď byla datována 13. prosince 1936. V tom dopise napsal: „Můj drahý ten a ten, jsem velmi rád, že jsem obdržel tvůj dopis. Myslím si, že by ses měl snažit protlačit naše hnutí v angličtině.“ Takto to napsal. „A to přinese dobro tobě i lidem, kteří ti pomohou.“ To byl jeho pokyn. A potom v roce 1936, třicátého prvního prosince – to znamená těsně po napsání tohoto dopisu, čtrnáct dní před svým odchodem – zesnul. Já jsem ale tento příkaz svého duchovního mistra bral velmi vážně, ale vůbec jsem si nepomyslel, že budu muset dělat zrovna takovéto věci. V té době jsem byl hospodářem. Ale tohle je Kṛṣṇovo uspořádání. Pokud se budeme přísně snažit sloužit duchovnímu mistrovi, jeho nařízení, pak nám Kṛṣṇa poskytne veškeré možnosti. To je to tajemství. Ačkoliv zde nebyla žádná možnost – nikdy by mě nenapadlo…
Byl to ohromující, nečekaný, neslučitelný, naprosto nepravděpodobný pokyn. „Protlačit naše hnutí v angličtině“, to bylo ve skutečnosti nejpokrokovější ostří kázání Gauḍīya Maṭhu. Znamenalo to: Jeďte na Západ – do Evropy, do Ameriky. Byl to dobře známý příkaz, sdělený už mnoha vůdcům, sannyāsīm a brahmacārīm v Gauḍīya Maṭhu. Avšak nyní byl adresátem hospodář obchodující v Bombaji, zapletený do rodinných a obchodních záležitostí a vypomáhající chrámu, jak to jen šlo. Byl, jak bychom dnes řekli, „kongregačním členem“. Prabhupāda se přiznává, že si neuměl představit žádné konkrétní okolnosti, za kterých by to bylo možné zrealizovat. („Ale vůbec jsem si nepomyslel, že budu muset dělat zrovna takovéto věci“, „Ačkoliv zde nebyla žádná možnost – nikdy by mě nenapadlo...“). Přesto to vzal „velmi vážně“. Zároveň to byla poslední přímá zpráva, kterou od svého duchovního mistra dostal. Tím měla ještě větší váhu. A jistě si vzpomněl, že tento pokyn byl ozvěnou žádosti, kterou dostal při svém úplně prvním setkání s Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Ṭhākurou před čtrnácti lety. Takže pochopil, že to musí brát vážně, i když byl zpočátku zmaten: Jak se to proboha na světě stane? Jak se ukázalo, stalo se to „díky Kṛṣṇovu řízení“.
Přece se tu však vyžaduje ještě něco dalšího. Neboť co přiměje Kṛṣṇu, aby učinil takové uspořádání? Vážnost žáka. „Pokud se budeme striktně snažit sloužit duchovnímu mistrovi, jeho nařízení, pak nám Kṛṣṇa poskytne veškeré možnosti. To je to tajemství.“[71] Toto je realizované poznání Śrīly Prabhupādy.
Nyní nám Prabhupāda prozradí, jak – znovu díky Kṛṣṇovu řízení – se toto tajemství dozvěděl:
Ačkoliv tu nebyla žádná možnost – nikdy by mě nenapadlo –, ale vzal jsem to trošku vážně tím, že jsem studoval komentář Viśvanāthy Cakravartīho Ṭhākura k Bhagavad-gītě. V Bhagavad-gītě je verš: vyavasāyātmikā-buddhir ekeha kuru-nandana. V souvislosti s tímto veršem podává Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura svůj výklad, že bychom měli slova duchovního mistra přijmout za svůj život a duši. Měli bychom se snažit velmi striktně plnit příkazy, specifické příkazy duchovního mistra, bez ohledu na náš osobní zisk nebo ztrátu.
Zde je bezprostřední zdroj Prabhupādovy inspirace: poznání, které získal při četbě komentáře Viśvanāthy Cakravartīho Ṭhākura k Bhagavad-gītě 2.41. Byl to klíč, který odemkl nařízení jeho duchovního mistra. Stalo se základem jeho života a úspěchu, tím „jediným tajemstvím“ jeho zdaru. Znovu a znovu Prabhupāda přímo i nepřímo odkazuje na tento určující okamžik svého života,[72] kdy mu bylo dopřáno uvědomění učinit naprostý závazek, že ať se děje, co se děje, udělá z pokynu svého duchovního mistra svůj život a svou duši. Pouze díky tomuto závazku jej Kṛṣṇa přivedl do Ameriky a dopřál mu úspěch:
A tak jsem se v tomto duchu trochu snažil. On mi proto poskytl veškeré možnosti, abych mu sloužil. Věci dospěly do tohoto stádia, že jsem v tomto pokročilém věku přijel do vaší země a vy také berete toto hnutí vážně a snažíte se mu porozumět. Teď máme i nějaké knihy. Takže toto hnutí už tu má nějaký opěrný bod.
Nyní Prabhupāda žádá své vlastní žáky, aby se zhostili stejného závazku k jeho pokynu, jaký on prokázal vůči nařízení svého Guru Mahārāje:
A tak, k této příležitosti odejití mého duchovního mistra, tak jako se já snažím vyplnit jeho vůli, podobně žádám vás, abyste splnili stejný pokyn mé vůle. Jsem už starý muž, mohu také kdykoli odejít. Takový je zákon přírody. Nikdo to nemůže zastavit. Není na tom nic ohromujícího, ale můj apel na vás v tento příznivý den odchodu mého Guru Mahārāje zní, že jste alespoň do určité míry pochopili samotnou podstatu hnutí pro vědomí Kršny. Měli byste se snažit protlačit jej vpřed.
Výraz „vyplnit jeho vůli“ (execute his will) je slovní hříčkou. Znamená to samozřejmě vykonat něčí nařízení, ale je to rovněž formální právnický termín označující proces, kterým se majetek určité osoby stává majetkem jejích dědiců. Svojí odevzdaností vykonat vůli Bhaktisiddhānty Sarasvatīho, Śrīla Prabhupāda po něm zdědil jeho zvláštní sílu šířit vědomí Kršny. Při této příležitosti Śrīla Prabhupāda nyní sepisuje svou vlastní vůli: „Podobně žádám vás, abyste splnili stejný pokyn mé vůle. Jsem už starý muž.“ Skrze svou závěť z nás Prabhupāda učinil své dědice. Přenechává nám jakožto svůj odkaz, nařízení, které – pakliže jej přijmeme – na nás přenáší tu samou sílu, přivádějící jedince pod ochranu Kṛṣṇových nohou.
„Žádám vás, abyste splnili stejný pokyn mé vůle.“: Zde se odehrává vskutku neobyčejný okamžik; samotný okamžik transformace spirituálního zmocnění, díky němuž můžeme být všichni zmocněni stejně, jako byl zmocněn samotný Śrīla Prabhupāda. Dále nám Śrīla Prabhupāda nastiňuje, čím „tento stejný pokyn“ je:
... alespoň do určité míry jste pochopili samotnou podstatu hnutí pro vědomí Kršny. Měli byste se snažit protlačit jej vpřed. Lidé trpí pro nedostatek tohoto vědomí. Stejně jako se každý den modlíme o oddaných: vāñchā-kalpatarubhyaś ca kṛpā-sindhubhya eva ca patitānāṁ pāvanebhyo vaiṣṇavebhyo namo namaḥ Vaiṣṇava, neboli oddaný Pána, celý jeho život je zasvěcen dobru lidí. Jistě víte – většina z vás pochází z křesťanské komunity – jak Pán Ježíš Kristus, ten o sobě řekl, že za vaše hříšné činnosti obětoval sám sebe. To ukazuje na odhodlání Pánova oddaného. Nezajímají je žádná osobní pohodlí. Protože milují Kṛṣṇu anebo Boha, automaticky proto milují i všechny živé bytosti, jelikož všechny živé entity mají spojitost s Kṛṣṇou. Proto se tímto způsobem musíte učit. Hnutí pro vědomí Kršny znamená stát se vaiṣṇavou a sdílet bolest s utrpením celého lidstva.
Příkaz, který on obdržel ve slovech „protlačit naše hnutí v angličtině“, se nyní zrcadlí na nás v podobě „staňte se vaiṣṇavy a souciťte s trpícím lidstvem“.
Śrīla Prabhupāda si toto uložil hluboko do srdce, v přesném souladu se slovy písně:
āra nā kariha mane āśā
„Učiňte slova plynoucí z lotosových úst Śrī Gurudeva jedním se svým srdcem; nelačněte po ničem jiném.“
Výdobytky, kterých Śrīla Prabhupāda dosáhl, jsou oním garantem účinnosti těchto instrukcí. Nepřeberné množství zástupců uslyšelo z úst Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura tutéž výzvu, avšak ukázkovým stvrzením principu vyavasāyātmikā-buddhi se stalo to Prabhupādy samotného.
Proto Prabhupāda založil novou organizaci, která by jako celek i v každé své části ztělesňovala a rozvíjela tuto realizaci – realizaci, která se projevuje jako neochvějný, neúnavný závazek předat čistou lásku k Bohu trpícímu lidstvu všude na světě.
Trpící lidstvo. Silná empatie pro lidská trápení, tak prokazatelně zděděná Śrīlou Prabhupādou po Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīm Ṭhākurovi, skýtá své vlastní zhmotnění: palčivou nutnost spojit síly a zmobilizovat vše – hmotu, jedince, zlato, nástroje i logistiku – s cílem dopravit ke všem tu nejobjemnější záchranu ve zlomku toho nejkratšího okamžiku. Vynalézavost ze strany Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura stvořila právě tento jednotný, sehraný spolek s oním potřebným řešením na dosah. Když byla dobrovolná služba oddaných racionálně organizována a koordinována, její takto upevněná a soustředěná efektivní energie se nesmírně znásobila.
Instituce, která by byla schopna jednat v souladu s tímto závazkem spojenou silou napříč velkými rozpětími prostoru a času, potřebuje jedinečnou formu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Goswami proto volal po organizaci, v níž by konečná autorita nespočívala v osobě jediného autokratického ācāryi, ale spíše ve správní radě, kterou nazval „řídící komise“ (Governing Body Commission). Gauḍīya Maṭh tuto strukturu nedokázal zrealizovat, a proto se, jak řekl Prabhupāda, stal „bezcenným“.
Správní rada. Správní rada je soudobý konstrukt převzatý ze Západu plnící správní funkce s dozorem. Śrīla Prabhupāda implementoval právě onu kostru, postavenou na srozumitelných komponentech k udržení chodu oné organizace: svolávané výroční schůze, usnesení vyžadující shodu většiny účastníků s hlasovacím právem, vázání se na pravidla klasických parlamentárních procesů (tak jak předepisují pravidla „Robert's Rule of Order“), sumarizaci zvoleného kroku v zasedacím manuálu sekretářem, a tak dále.
Model „jednoho autokratického ācāryi“ je ukázkovým příkladem starší, elementárnější a možná poněkud instinktivně přirozenější formy organizace. V indické kultuře se samozřejmě stal standardním uspořádáním, jež se původně vyvinulo, řekněme, ze sannyāsīho a jeho studentů brahmacārī.
Když v průběhu času kolem jediného mocného a charismatického učitele či vůdce vyrostou instituce – jako důsledek postupného hromadění následovníků, pozemků, chrámů, bydlení a bohaté podpory, pak musí být osoba na samém vrcholu duchovně velmi pokročilá, aby nepadla za oběť pokušením moci, peněz, slávy a podobně. Vidina kontroly a užívání takového majetku navíc může současně přilákat přesně ten nesprávný typ člověka – který samozřejmě musí předstírat svou lhostejnost vůči těmto věcem. V takových případech se pak pokrytectví, hledání chyb, vrážení nože do zad, podvratné jednání atd. mohou stát zcela běžnými jevy a instituce tak nezadržitelně směřují k rozpadu.
Výhoda řídící rady tkví v tom, že moc je více rozptýlená a její členové fungují na principu vzájemné kontroly a vyvážení. Instituce je už ze své podstaty stabilnější: Pokud se v určité době neobjeví jediný výrazný a charismatický vůdce, instituce i tak pokračuje. Na druhou stranu lze bez problémů pojmout i existenci dvou nebo více vrcholně kvalifikovaných vůdců. Se správní radou se tito lidé stávají obrovským přínosem – čím více, tím lépe. Ale pokud existuje jen jediná hlava, dva nebo více vysoce kvalifikovaných vůdců způsobí, že se všichni kromě jednoho budou cítit nedostatečně zapojení nebo nenaplnění, což je přesně ten stav, který bude podporovat vznik schizmat.
Správní rada je tedy stabilnější, silnější a mnohem odolnější než jeden jediný ācārya. Ale co když na této radě zasedá hned několik výjimečně zmocněných – nazvěme je „samozářících“ – ācāryů? Neroztrhají pak vše na kusy? Ne: Pokud jsou skutečně povzneseni ve vědomí Kršny, pak budou jistojistě ztělesňovat princip kooperativní služby u lotosových nohou Śrīly Prabhupādy a celou správní radu tak učiní ještě silnější.
Naše ústřední výzva
Śrīla Prabhupāda takovou strukturu pro ISKCON založil, když v roce 1970 zřídil řídící komisi (GBC) a dohlížel na její postupné formování a rozvoj. Svým prohlášením, že si přeje, aby v ISKCONu byly „stovky a tisíce duchovních mistrů“, naznačil, že normativní vztah guru-žák se bude v rámci jednotné instituce udržovat pod vedením GBC. V takové organizaci by mohlo mnoho guruů jednat společnou silou a působit v kolegiálním souladu s dalšími lídry a manažery.
Stovky a tisíce duchovních mistrů. V New Yorku dne 17. srpna 1966, když Śrīla Prabhupāda mluvil z Bhagavad-gīty 4.34-38, řekl:
Takže tu pro nikoho neexistuje žádná překážka, že by se člověk nemohl stát duchovním mistrem. Každý se může stát duchovním mistrem za předpokladu, že zná vědu o Kṛṣṇovi... Toto je věda o Kṛṣṇovi, tato Bhagavad-gītā. Pokud ji někdo zná dokonale, pak se stává duchovním mistrem... Takže my potřebujeme stovky a tisíce duchovních mistrů, kteří pochopili tuto kṛṣṇovskou vědu. A budou kázat po celém světě... Proto jsme založili tuto společnost a zveme všechny upřímné duše, aby se podílely na činnosti této společnosti, staly se duchovním mistrem a kázaly tuto vědu po celém světě.
Śrīla Prabhupāda vysvětlil svá očekávání Tuṣṭovi Kṛṣṇovi (VB: Korespondence, 2. prosince 1975):
Od každého studenta se očekává, že se stane Acaryou. Acarya znamená ten, kdo zná nařízení z písem, prakticky je následuje v životě a učí je své žáky… Udržuj si velmi přísný výcvik a pak budeš bona fide Guru a můžeš přijímat žáky na stejném principu. Ale jakožto záležitost etikety je zvykem, že během života svého Duchovního mistra přivádíš budoucí žáky k němu a v jeho nepřítomnosti nebo po jeho odchodu můžeš přijímat žáky bez jakéhokoliv omezení. Toto je zákon žákovské posloupnosti. Chci vidět své žáky, jak se stávají bona fide duchovním mistrem a velmi široce šíří vědomí Kršny, to učiní mě i Kršnu velmi šťastnými.
Śrīla Prabhupāda na těchto i mnoha dalších místech konstatoval obrovskou potřebu velkého množství guruů a také svou touhu, aby k naplnění této potřeby přispěl „každý student“. Jelikož si velice přál, aby jeho žáci a následovníci zůstali pevnou součástí ISKCONu, představoval si obrovský nárůst duchovní i materiální síly vygenerované efektivitou a vzájemnou podporou plynoucí z kooperativní služby. Díky společné práci a kázání prováděným uceleným a organizovaným způsobem je pak naše vnitřní a vnější síla mnohonásobně větší, než by byl pouhý součet jednotlivých částí.
Konec konců naší praxí je saṅkīrtana, a nikoliv jen pouhý kīrtana, a my musíme dospět k plnému pochopení významu oné předpony saṁ, která poukazuje nejen na jednotu, ale také na pečlivost, intenzitu a úplnost.
Přesto, dokud byl Prabhupāda přítomen jako jediný ācārya a dīkṣā guru, zůstávala tato struktura nutně v embryonální formě, jako dítě stále v lůně své matky, jehož forma a funkce nutně nebyly plně vyvinuty. Během Prabhupādovy zjevné přítomnosti, ze samotné podstaty situace, GBC zjevně nemohlo převzít svou plnou roli „konečné řídící autority“ a Prabhupāda zůstal jediným guruem. Dokončený produkt Prabhupádovy práce tedy musel počkat na svůj čas, aby se mohl projevit.
V důsledku toho nám Śrīla Prabhupāda zanechal úkol, abychom po jeho odchodu plně zformulovali podobu a funkce ISKCONu pro efektivní působení ve světě. Jednou z ústředních výzev je integrovat vztah guru-žák – který přináší svůj vlastní oprávněný nárok na hlubokou loajalitu a závazek k osobě gurua – do větší společnosti, která v jistém smyslu vyžaduje vyšší, všeobjímající loajalitu. Touto loajalitou je naše společná věrnost našemu Zakladateli-ācāryovi Śrīlovi Prabhupádovi, loajalita prokázaná v praxi naší vzájemnou spoluprací, v rámci struktur, které nám odkázal, s cílem naplnit jeho nejhlubší touhu.
Naše vzájemná spolupráce. Základním kamenem spolupráce je láska. „Celá společnost plní mé příkazy, ale není to proto, že bych byl nějaká nadřazená osoba,“ pronesl Śrīla Prabhupāda.
Je tu láska. Bez lásky to nedokážete. Máte ke mně trochu lásky, a proto vykonáváte mé nařízení. Jinak by to nebylo možné. A já to taky nedokážu. Jste cizinci, jste Američané; já jsem přišel z jiné země. Nemám žádný bankovní účet. Také vám nemohu přikázat: „Musíte to udělat, jinak vás potrestám.“ Je tu totiž láska. Je to spojení vytvořené láskou. Mohu být i natolik smělý, abych vás pokáral, ale i pro vás platí, že ať už plníte můj příkaz v jakýchkoliv podmínkách, základním principem je vždy láska. A celá naše filozofie je o lásce.[73]
Dne 23. května 1977 vyřkl Śrīla Prabhupāda velmi známé prohlášení o zkoušce naší lásky.
Jak zaznamenal Tamāla Kṛṣṇa Goswami:
Śrīla Prabhupāda zdůraznil: „Vaše láska ke mně bude podrobena zkoušce tím, jak po mém odchodu udržíte tuto instituci. Máme šarm a lidé cítí naši váhu. To by mělo být zachováno. Ne jako Gauḍīya Maṭh. Po odchodu Guru Mahārāje se objevilo tolik ācāryů.“[74]
Bhakti Charu Swami byl osobně přítomen, když Śrīla Prabhupāda učinil toto prohlášení. On sám vzpomíná:
Když byl Śrīla Prabhupāda během svých posledních dnů ve Vṛndāvanu, Tamāla Kṛṣṇa Mahārāja mu předčítal nahlas dopisy, které oddaní Śrīlovi Prabhupādovi psali, a Jeho Božská Milost diktovala své odpovědi, ke kterým občas přidal i nějaké vlastní komentáře. Jednou jeden oddaný napsal, jak moc by si přál nabídnout Śrīla Prabhupādovi svou vlastní dlouhověkost, aby mohl i nadále zůstat s námi na této planetě. Byl to nesmírně milý dopis, prostoupený emocemi. Śrīla Prabhupāda však zareagoval poměrně nezvyklým způsobem a okomentoval to tak, že naše skutečná láska k němu se prokáže tím, jak budeme vzájemně spolupracovat, abychom pokračovali v jeho misi.
Tato událost v mém srdci zanechala nesmírně hluboký dojem a já jsem si tehdy uvědomil, že ten nejlepší možný způsob, jak projevit lásku ke Śrīlovi Prabhupādovi, vede skrze mou spolupráci s oddanými v ISKCONu, kteří Jeho Božské Milosti tak upřímně slouží s cílem pokračovat v jeho poslání.[75]
Ve svých posledních dnech od nás Śrīla Prabhupāda žádal mnohem přesvědčivější důkaz lásky, než jakým jsou vřelá slovní vyznání, byť sebelíp myšlená. Co jej přesvědčí, řekl, je toto: Naše vzájemná spolupráce na rozvíjení jeho mise poté, co odejde.
Tento standard stanovený Śrīlou Prabhupādou – tedy činy, jež prozrazují mnohem více než jen vášnivá slova – také jasně vyjadřuje samotnou podstatu vāṇī-sevā, skrze niž dosahujeme a udržujeme naše společenství se Śrīlou Prabhupādou.
A navíc, spolupracovat na šíření vědomí Kršny je samotným významem slova saṅkīrtana. Śrīla Prabhupāda to vysvětlil naprosto nádherně:
Záměrem tohoto verše je, že i sám Pán Caitanya Mahāprabhu — On je Bůh samotný, samotný Kṛṣṇa — cítil, že on sám nedokáže tento úkol splnit. On to cítil. Taková je situace. Vy spolupracujete; a proto já za to získávám uznání. Co bych jinak dokázal sám? Ekākī āmāra nāhi pāya bolo. Sám Caitanya Mahāprabhu si přál naši spolupráci. On je Bůh, Kṛṣṇa. A proto je spolupráce nesmírně důležitá věc. Nikdo by si neměl myslet: „Já mám tak skvělé schopnosti. Já to zvládnu sám.“ Ne. Jen díky spolupráci dokážeme veliké věci. „Ve spojení je síla; rozděleni padneme.“ To je náš... Takže buďte silní v tlačení vědomí Kršny kupředu a Kṛṣṇa pomůže. On je ten nejsilnější. Přesto se musíme spojit. Saṅkīrtana. Saṅkīrtana znamená, když mnoho lidí společně zpívá. To je saṅkīrtana. Jinak je to jen kīrtana. Saṅkīrtana. Bahubhir militvā kīrtayatīti saṅkīrtanam. Bahu: bahu znamená mnoho, mnozí spojení dohromady. To je poslání Caitanyi Mahāprabhua, spojeni dohromady.[76]
Poté, co odešli z ISKCONu dva mimořádně vlivní vůdci, poskytl Śrīla Prabhupāda 9. prosince 1973 tuto radu Babhruovi Dāsovi. Kéž už provždy zůstane v našich srdcích:
Nyní jsme díky Kršnově milosti vybudovali v podobě tohoto ISKCONu něco významného a my všichni jsme jedna rodina. Občas se mohou objevit neshody a hádky, ale my bychom neměli odcházet. Tyto nedokonalosti lze urovnat pomocí ducha spolupráce, snášenlivostí a vyspělostí, a proto tě prosím, abys laskavě zůstal ve společnosti našich oddaných a abyste pracovali společně. Zkouškou našeho skutečného odevzdání a upřímnosti ve službě Duchovnímu mistrovi bude právě tento vzájemný duch spolupráce ve snaze tlačit toto Hnutí kupředu a nevytvářet frakce a neodchylovat se od cesty.
Zjistili jsme, že počáteční systém „zónových ācāryů“ pro integraci gurua do široké struktury implicitně vytvořil geografické zóny, které byly samy o sobě více jednotné než ISKCON jako celek. Integrita ISKCONu se tím dostala do ohrožení. Tento systém byl zrušen. Přesto musíme jít mnohem dále v realizaci organizace, kterou Śrīla Prabhupāda chtěl.
Musíme jít mnohem dále. Těšíme se na chvíli, kdy v ISKCONu naplno ustanovíme kulturu oddaného kooperativního služebnictví přímo pod Śrīlou Prabhupādou. Jakmile se toto ujme jakožto samotná kultura, zúčastní se jí plným dílem každý jednotlivý člen a to odshora až dolů. Je to tak hluboce zakořeněná součást samotné podstaty existence v hnutí pro vědomí Kršny, že prodlévá dokonce i v těch nejmenších gestech. Děti ji vstřebávají s mateřským mlékem. Je naprosto všudypřítomná. Budeme se tak moci nepřetržitě nacházet v přítomnosti Śrīly Prabhupādy a také těch, v jejichž přítomnosti dlí on sám. Je zajímavé si povšimnout, že dvě prominentní anti- ISKCONská hnutí – často tvrdící, že jsou tím „skutečným ISKCONem“ – se zformovala specifickým odmítnutím jedné či druhé složky Prabhupádova celku: pozice „ṛtviků“ si přeje skoncovat se skutečnými guruy ve prospěch institucionální autority GBC, zatímco následovníci toho či onoho prominentního sannyāsīho si přejí odstranit skutečné GBC a spoléhat se na charismatického, autokratického jediného ācāryu.
Specifickým odmítnutím jedné či druhé složky. Jak je patrné z historie Gauḍīya Maṭhu, dokázat uvést vše do správné praxe je zjevně nesmírně složitá výzva. Dnes čelíme našim vlastním odštěpeneckým skupinám a měli bychom k nim přistupovat se stejným postojem, jaký zastával k oněm zbytkům frakcí z Gauḍīya Maṭhu sám Śrīla Prabhupāda: Totiž s jasným a břitkým pochopením jejich konkrétních deviací, společně se štědrým postojem plným dobré vůle a především s nezměrnou trpělivostí.
ISKCON potřebuje podporovat oba prvky: intenzivní společnou loajalitu k ISKCONu a GBC, a hluboký a plný učitelský vztah mezi jednotlivými guruy a žáky uvnitř ISKCONu. Musíme si uvědomit, že v tom není žádný rozpor ani žádný konflikt. Musíme si uvědomit, jak se navzájem posilují a podporují.
Klíčovým prvkem při vytváření této nezbytné syntézy je dosažení hlubokého pochopení pozice Śrīly Prabhupādy a uvedení tohoto chápání do praxe – jak jñānu, tak vijñānu. Jako Zakladatel-ācārya sám Śrīla Prabhupāda symbolizuje – a v jistém smyslu i je – jednotou ISKCONu. Proto se musí stát nevyhnutelnou, převládající, pociťovanou přítomností v životech všech oddaných, bez ohledu na to, kdo další jim může sloužit jako jejich dīkṣā nebo śikṣā guru. Guruové stále zjevní ve světě mají tendenci mít na své následovníky živější dopad než ti, jejichž forma je nyní nezjevená. Vzhledem k tomu, že osoba Śrīly Prabhupādy je nyní jako taková nezjevená, musí být tato absence vapu kompenzována stále se prohlubující realizací jeho projevu v podobě vāṇī (jak sám učil).
Pochopení pozice Śrīly Prabhupādy. Je tu hluboké přání s vírou, aby se právě tento sepsaný dokument postavil do řady mnoha desítek dalších snažení aspirujících k vyzdvižení neustále se prohlubujícího chápání velikosti a důležitosti Śrīly Prabhupādy coby Zakladatele-ācāryi, společně s ještě více a více rostoucí úctou v poskytované službě jemu věnované.
Taková přítomnost se musí stát natolik součástí samotného tkaniva ISKCONu, stát se základní příchutí jeho kultury, že jeho přítomnost nezeslábne ani tehdy, když z tohoto světa odejdou všichni, kdo Śrīlu Prabhupādu osobně znali.
Jeho přítomnost nezeslábne. Kultura je antropology definována jako celkový souhrn osvojeného chování skupiny, které se předává z generace na generaci. Tím velkým darem dalším pokolením je že každá generace ISKCONu zanechá dar Śrīly Prabhupādy.
Výsledky
Realizace pozice Śrīly Prabhupādy jako Zakladatele-ācāryi přinese mnoho důsledků. Mezi nimi:
➊ Generaci za generací bude umožněno přijímat zvláštní milost nabízenou Śrīlou Prabhupádou. Cesta zpátky k Bohu, kterou otevřel, bude stále hojněji navštěvována.
➋ Tím, že všichni učitelé v ISKCONu na různých úrovních pokročilosti přijmou plné útočiště u Śrīly Prabhupādy jakožto śikṣā gurua v projevu jeho vāṇī, budou schopni autenticky zprostředkovávat skutečné učení Śrīly Prabhupādy a poskytovat tak náležité vedení, útočiště a ochranu všem.
➌ Aktivní přítomnost Śrīly Prabhupādy zajistí jednotu a integritu ISKCONu.
➍ Učení ISKCONu zůstane konzistentní v prostoru a čase.
➎ Prabhupádovo realizované poznání, obdařující ho specifickou silou šířit vědomí Kršny, bude nejen zachováno, ale také rozvíjeno.
➏ Jeho knihy pro nás zůstanou ústřední, protože obsahují vhledy a pokyny, které čekají na realizaci v budoucím vývoji.
➐ Prabhupádovy oči zůstanou navždy objektivy, skrze které budou všechny budoucí generace nazírat na naše předchozí ācārye.
ZKRATKY
| Zkratka | Název |
|---|---|
| BG | Bhagavad-gītā |
| BS | Brahma-saṁhitā |
| CB | Caitanya Bhāgavata |
| CC | Caitanya-caritāmṛta |
| BTG | Back to Godhead |
| HKE | The Hare Krishna Explosion |
| Harm. | The Harmonist |
| Kṛṣṇa | Kṛṣṇa: The Supreme Personality of Godhead |
| MHP | Modern Hindu Personalism |
| NDM | Navadvīpa-dhāma-māhātmya |
| SS | Servant of the Servant |
| SKC | Sree Krishna Chaitanya |
| SBV | Śrī Bhaktisiddhānta Vaibhava |
| SPL | Śrīla Prabhupāda-līlāmṛta |
| SB | Śrīmad-Bhāgavatam |
| TKG | TKG’s Diary |
| VB | VedaBase |
POUŽITÉ PRAMENY
- Back to Godhead. Přístup 8. října 2013. backtogodhead.in
- Bhaktisiddhānta Sarasvatī Goswami Ṭhākura. Śrī Brahma-saṁhitā. Bombay: The Bhaktivedanta Book Trust, 1991.
- Bhaktivedanta Swami Prabhupāda, A.C. Bhagavad Gītā As It Is. Los Angeles: The Bhaktivedanta Book Trust, 1989.
- ———. Kṛṣṇa: The Supreme Personality of Godhead. Los Angeles: The Bhaktivedanta Book Trust International, 1996.
- ———. Śrī Caitanya Caritāmrita of Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī. Botany: The Bhaktivedanta Book Trust, 1996.
- ———. Śrīmad Bhāgavatam. Los Angeles: The Bhaktivedanta Book Trust, 1976.
- Bhaktivedanta VedaBase: The Complete Teaching of His Divine Grace A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada, Founder-Acarya of the International Society for Krishna Consciousness. CD-ROM, 2003.1. Bhaktivedanta Archives.
- Bhaktivinoda Ṭhākura. Śrī Navadvīpa-dhāma Māhātmya. Přeložil Bhānu Swami. n.p., n.d.
- Dasa, Hayagriva. The Hare Krishna Explosion. Singapore: Palace Press, 1985.
- Following Srila Prabhupada: DVD 1, sestavil Yadubara Dāsa, British Columbia, Canada: ISKCON Cinema, 2006.
- Goswami, Satsvarūpa dāsa. Śrīla Prabhupāda-līlāmṛta: A Biography of His Divine Grace A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda. 6 svazků. Los Angeles: Bhakivedanta Book Trust, 1980–1983.
- Goswami, Tamal Krishna. Servant of the Servant. Los Angeles: The Bhaktivedanta Book Trust, 1984.
- ———. TKG’s Diary. Dallas: Pundits Press, 1998.
- Harmonist, The. Edited by Sri Srimad Bhakti Siddhanta Sarasvati Goswami Maharaj. Sv. 24–33. Calcutta: Sri Gaudiya Math, 1927– 1936. Poznámka: Bhaktivedanta Research Centre uchovává sbírku originálních čísel The Harmonist, svázaných do deseti svazků. Tato sbírka byla dříve součástí knihovny Sundarānandy Vidyāvinody. V 8. svázaném svazku (obsahujícím svazek 32 The Harmonist) chybí čísla 22 a 24. 9. svázaný svazek, obsahující svazek 33, obsahuje pouze čtyři čísla, dvě z listopadu a dvě z prosince 1936. 10. a poslední svázaný svazek, obsahující svazek 34 The Harmonist (1937), má šest čísel – vydaných po odchodu Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura – od srpna do listopadu.
- Sanyal, Nisikanta. Sree Krishna Chaitanya. Sv. 1. Royapettah, Madras: Sree Gaudiya Math, 1933.
- Sardella, Ferdinando. Modern Hinduism Personalism: The History, Life, and Thought of Bhaktisiddhānta Sarasvatī. New York: Oxford University Press, 2013.
- Sraman, Bhakitikusum. Prabhupāda Srila Sarasvati Thākura. Māyāpur: Śrī Caitanya Maṭha, 1982.
- Swami, Bhakti Vikāsa. Śrī Bhaktisiddhānta Vaibhava: The Grandeur and Glory of Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura. 3 svazky. Surat, India: Bhakti Vikas Trust, 2009.
POZNÁMKY POD ČAROU
- ↑ VB: Dopis Deoji Punjovi: Bombay, 13. listopadu 1974.
- ↑ VB: Dopis panu Punjovi: Bombay, 29. prosince 1974.
- ↑ CC Ādi 1.46, význam.
- ↑ CC Ādi 7.37, význam.
- ↑ CC Madhya 19.156, význam.
- ↑ CC Ādi 7.37, význam.
- ↑ CC Madhya 23.105, význam.
- ↑ SB 1.4.1, význam.
- ↑ V červnu 1927 přeměnil Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura časopis Sajjana-toṣaṇī (založený v roce 1881 Śrīlou Bhaktivinodou Ṭhākurou) na anglicky psané periodikum s názvem The Harmonist. (Tento název, jak oznamovalo první vydání, je „volným anglickým ekvivalentem Sajjana-toṣaṇī“). The Harmonist začíná svazkem číslo dvacet pět, neboť je pokračováním Sajjana-toṣaṇī – který se nyní „oblékl do angličtiny, aby oslovil celý svět“ (Harm. 25:4). Časopis vycházel měsíčně až do června 1933 (sv. 30, č. 12) a po čtrnáctiměsíční přestávce začal znovu vycházet v přepracované podobě jako čtrnáctideník.
- ↑ Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhā je „historická“, protože vznikla již v období Šesti Gosvāmích. Poté, co přečkala období úpadku, byla Sabhā slavnostně znovuobnovena Śrīlou Bhaktivinodou Ṭhākurou v roce 1886 (pod zkráceným názvem Viśva-Vaiṣṇava Sabhā) a v roce 1918 „znovu osvětlena“ (pod starším názvem) Śrīlou Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Ṭhākurem. Jak sám vysvětlil, viśva-vaiṣṇava-rāja znamená „Král všech vaiṣṇavů na světě“, což je Śrī Caitanya Mahāprabhu, a sabhā je shromáždění neboli kongregace těch, kteří Ho uctívají (Sajjana-toṣaṇī, citováno v SBV I:70-73).
- ↑ Pojem „Gauḍīya mise“ (Gauḍīya Mission) se často používá tak, že zahrnuje jak Gauḍīya Maṭh, tak Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhā. Sabhā, jak to formuluje Bhakti Vikāśa Svāmī (SBV 1:259), „sloužila jako oficiální orgán instituce Gauḍīya Maṭhu.“ Následující body poskytnou určitou představu o vztahu mezi Maṭhem a Sabhou: 1) Číslovaný seznam Gauḍīya Maṭhů vycházel na vnitřní straně zadní obálky The Harmonist v letech 1927–1933 pod názvem „Maṭhy spojené se Śrī Viśva Vaiṣṇava Rāja Sabhou.“ 2) Pozvánky na významné události v Maṭech vydávali tajemníci Śrī Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhy, někdy na psacím papíře s hlavičkou „Sree Viswa Vaishnava Raj Sabha“ i „Shree Gaudiya Math“ v horní části (Harm. 28:57-58, 104, 30:32). 3) Sabze je připisováno uspořádání rozsáhlé „Teistické výstavy“, která se konala v Māyāpuru na pozemcích sousedících se Śrī Caitanya Maṭhem v únoru 1930, znovu pak v září 1931 ve Śrī Gauḍīya Maṭhu v Kalkatě a opět v lednu 1933 v Dacce. 4) Śrī Caitanya Maṭh v Māyāpuru, určený jako „Mateřský Maṭh“ celé instituce Gauḍīya Maṭhu, je rovněž popisován jako „ústředí Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhy“ (Harm. 27:269) a také jako „hlavní mateřský Maṭh Śrī Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhy, založený za účelem naplnění celého vesmíru nāma-saṅkīrtanem vyhlášeným Śrī Kṛṣṇou Caitanyou Mahāprabhuem“ (Harm. 31:140). 5) Článek „Život uvnitř Gauḍīya Maṭhu“ začíná: „Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa Caitanya se Svými vlastními společníky věčně přebývá ve Śrī Caitanya Maṭhu a jeho přidružených Gauḍīya Maṭech, které se milostí Śrī Kṛṣṇy Caitanyi projevují po celé zemi pod záštitou Śrī Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhy“ (Harm. 30:141). 6) Článek „Gauḍīya mise na Západ“ uvádí: „Śrī Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhā vysílá na Západ skupinu kazatelů, aby nesli poselství Śrī Kṛṣṇy Caitanyi těmto civilizovaným národům“ (Harm. 30:322-25). 7) Většina vydání The Harmonist obsahovala rubriku přinášející novinky o aktivitách v Misii. Ačkoli nadále informovala o stejných typech událostí, rubrika prošla postupnou změnou názvů: Od „My sami“ (Ourselves) přes „Po Maṭech“ (Round the Maths) k „Gauḍīya mise“ (The Gaudiya Mission) až k „Śrī Viśva Vaiṣṇava Rāja Sabhā (Gauḍīya mise)“ a konečně k „Śrī Viśva Vaiṣṇava Rāja Sabhā“.
- ↑ Několik příkladů: Publikovaný „Program“ oslavy „Śrī Śrī Vraja-maṇḍala Parikramy“ z roku 1932 uvádí titul průvodce, Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, jako „Prezident-ācārya ze Śrī Viśva Vaiṣṇava Rāja Sabhy“ (Harm. 30:92). Na recepci bengálského guvernéra v Māyāpuru o něm Pandit A. C. Banerjee, „tajemník Śrī Viśva Vaiṣṇava Rāja Sabhy“, ve své uvítací řeči „jménem mise“ (Harm. 31:253) hovoří jako o „Prezidentovi-ācāryovi této mise“ (Harm. 31:260). V článku „Poselství Śrī Caitanyi“ je Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura „Prezidentem-ācāryou Śrī Gauḍīya Maṭhu a současnou duchovní hlavou Sabhy“ (Harm. 32:12); podobně v „Uvítacím projevu“ B. H. Bon Mahārājovi se „občané Kalkaty“ odkazují na „vašeho nejslavnějšího duchovního mistra, PARAMAHAMSU ŚRĪMADA BHAKTISIDDHĀNTU SARASVATĪHO GOSVĀMĪHO MAHĀRĀJE, Prezidenta-ācāryu Gauḍīya Maṭhu“ (Harm. 32:115).
- ↑ V projevu k učitelům Institutu Ṭhākura Bhaktivinoda v Māyāpuru o něm Bhakti Pradīpa Tīrtha Mahārāja hovoří jako o „Zakladateli-prezidentovi tohoto institutu“ (Harm. 31:397). V dlouhém článku „Sree Gaudiya Math: An Historical and Descriptive Sketch“ od „Mahopadeśaky Śrīpada K. M. Bhaktibandhaba B.L.“ je „Zakladatelem-prezidentem Śrī Gauḍīya Maṭhu“ (Harm. 32:394). Dále bychom měli zmínit, že Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura je občas titulován jako „Hlavní organizátor Gauḍīya mise“ (Harm. 26:221, 30:256, 32:254).
- ↑ Byl to první ze tří plánovaných svazků. Druhý svazek byl vydán až v roce 2004 (Kalkata: Gaudiya Mission); třetí zřejmě nebyl nikdy napsán.
- ↑ Bhakti Vikāśa Svāmī píše (SBV 2:362-63): „Jako de facto redaktor a hlavní přispěvatel do časopisu Harmonist zaujímal Bhakti Sudhākara mezi svými duchovními bratry jedinečně prestižní postavení. Kompetentní jak ve filozofickém porozumění, tak ve složitém anglickém vyjadřování, a se srdcem sjednoceným se svým gurudevem, byl prakticky alter egem kīrtanu Śrīly Sarasvatīho Ṭhākura, jak byl vyjadřován v angličtině; proto Śrīla Sarasvatī Ṭhākura občas publikoval své vlastní články pod jménem prof. Niśikānta Sānyāl, M.A., a naopak... Dalším důležitým projektem, který mu byl svěřen, bylo sestavení definitivní knihy Sree Krishna Chaitanya. A byl pověřen napsáním přednášek pro Śrīmada Bon Mahārāje, které měl pronést v Anglii.“
- ↑ Profesor historie z Ravenshaw uvádí jejich chronologické pořadí: „Původní prehistoričtí učitelé, kteří jsou konečným zdrojem těchto čtyř komunit, v chronologickém pořadí jejich zjevení jsou (1) Lakṣmī, věčná a nerozlučná choť Viṣṇua, (2) Brahmā zrozený z lotosu z pupku Garbhodakaśāyī Viṣṇua, (3) Rudra zrozený z druhého Puruṣi a (4) čtyři Sanové, kteří jsou syny Brahmy zrozenými z jeho mysli. Chronologické pořadí Ācāryů doby železné je (1) Śrī Viṣṇusvāmī, (2) Śrī Nimbāditya, (3) Śrī Rāmānuja a (4) Śrī Madhva“ (SKC 150).
- ↑ To je termín, který obvykle používá Śrīla Prabhupāda. V Gauḍīya Maṭhu byl termín „Zakladatel-ācārya“ podobně vyhrazen k označení této skupiny. Odhalující příklad: V časopisu The Harmonist z října 1931 (Harm. 29.4: 125) najdeme zmínku o „Śrīlu Viṣṇusvāmīm, Zakladateli-Ācāryovi jedné ze čtyř vaiṣṇavských sampradāyí.“ (Nachází se to v popisu exponátů na „Výstavě teistického vzdělávání“, která se toho roku konala v Kalkatě.) Na téže straně je Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura označen jako „Ācārya gauḍīya vaiṣṇavů“. (Je zajímavé, že Sree Krishna Chaitanya byla publikována až v březnu 1933.)
- ↑ Harm. 28.5:129-135, 28.6:163-168, 28.7:216-220.
- ↑ Velmi úspěšný podnikatel, který se stal žákem Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. Popis tohoto oddaného hospodáře naleznete v SBV 2:364-371.
- ↑ Styl i obsah jasně ukazují na Niśikāntu Sānyāla jako na autora. Viz poznámka 15 výše o jeho blízkém vztahu – zejména v oblasti psaní v angličtině – s Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Ṭhākurou.
- ↑ „Eklesiologie“ označuje odvětví teologie, které se zabývá duchovním uspořádáním a funkcí církve (ecclesia). Tento termín byl vytvořen v 19. století v Anglii k označení úvah týkajících se církevní architektury – stavby a výzdoby fyzické struktury. V dnešní době se tento termín v křesťanském kontextu rozšířil na řešení otázek jako: Jaký je vztah Církve k Ježíši nebo k Bohu? Nebo k Božímu království? Jak církev zachraňuje? Jaký je vztah církve ke světu nebo k sekulární společnosti? Naše vlastní vaiṣṇavská tradice má eklesiologii de facto, takže tento termín můžeme příhodně přizpůsobit. Oxfordský slovník angličtiny uvádí tuto definici pro slovo „ecclesia“: „Řecké slovo pro řádně svolané shromáždění; uplatňované hlavně pro obecné shromáždění aténských občanů. Po zavedení křesťanství se stalo běžným slovem pro církev.“ Toto slovo se tedy na naši situaci hodí velmi dobře: my jsme také shromáždění, kongregace – sabhā, jako ve „Viśva-Vaiṣṇava-rāja Sabhā“. A jak uvidíme, posvátná architektura hraje v ISKCONu významnou roli, stejně jako tomu bylo u jeho předchůdce.
- ↑ Pojem „řídící metafora“ (controlling metaphor) je vypůjčen z literární kritiky. Označuje metaforu, která prostupuje nebo organizuje celé literární dílo.
- ↑ SBV 1:66. Toto líčení původu Gauḍījské misie vychází z materiálu v SBV, „Část první: Životopisný přehled“ (SBV 1:1-122).
- ↑ Tyto prostory byly zajištěny v roce 1918 jako centrum pro kalkatské kázání pod názvem „Bhaktivinoda Āsana“. V té době tam bydleli čtyři gṛhasthové se svými rodinami; Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura měl byt na střeše (SBV 1:68-9). Místo bylo přeměněno na chrám s názvem „Gauḍīya Maṭh“ v roce 1920. Bylo to právě zde, kde se o dva roky později Śrīla Prabhupāda poprvé setkal se svým duchovním mistrem.
- ↑ „Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī nařídil [Jagabandhuovi], aby postavil chrám, ze kterého by mohlo být Gaurasundarovo poselství vysíláno do celého světa“ (SBV 2:366).
- ↑ Tuto samou eklesiologii nacházíme znovu formulovanou v časopise The Harmonist zhruba o pět let později (15. března 1935). V článku nazvaném „Sreedham Mayapur“ (Harm. 32.14:313-315) je návrh přemístit „mateřský Maṭh“ ze Śrī Caitanya Maṭhu v Māyāpuru do Śrī Gauḍīya Maṭhu v Kalkatě, ačkoli „položen se vší zjevnou upřímností dotazu“, důrazně odmítnut na základě toho, že „Śrīdhām Māyāpur je sestoupivší Božská Říše“ a „Gauḍīya Maṭh v Kalkatě i odbočky Maṭhů Mise po celém světě mají své duchovní opodstatnění pro územní existenci coby školící centra pro službu Śrīdhām Māyāpuru.“
- ↑ Autor zde upravil známou frázi z křesťanské Bible: „V něm [v Pánu] žijeme, hýbeme se, jsme...“ (Skutky apoštolů 17:28).
- ↑ Śrīla Prabhupāda: „Ācārya poskytuje vhodnou metodu k překonání oceánu nevědomosti tím, že člověk přijme loď Pánových lotosových nohou, a je-li tato metoda striktně dodržována, následovníci z milosti Pána nakonec dosáhnou cíle. Tato metoda se nazývá ācārya-sampradāya. Proto se říká, sampradāya-vihīnā ye mantrās te niṣphalā matāḥ [Mantra přijatá mimo autorizovanou posloupnost přísných následovníků je bez účinku.] (Padma Purāṇa). Ācārya-sampradāya je naprosto věrohodná a platná (bona fide). Proto musí člověk přijmout ācārya-sampradāyu; jinak bude jeho snaha marná.“ (SB 10.2.31, význam). Zdroj
- ↑ SB 4.28.47, význam.
- ↑ SB 4.28.51, význam.
- ↑ Prohlášení „ISKCON je mé tělo“ bylo opakovaně citováno jako poznámka samotného Śrīly Prabhupādy. (Viz například úvod ke knize Vyāsa-pūjā z roku 1986 od Dravidy Dāse, stejně jako nabídky k Vyāsa-pūjā z Číny v roce 1986, od Gaṇapatiho Dāse Svāmīho v roce 1987, od Kīrtirāje Dāse v roce 1991, od Nityodity Svāmīho v roce 1995. V oferingu z roku 1997 Tamāla Kṛṣṇa Gosvāmī procítěně reflektuje toto „dobře známé prohlášení“ Śrīly Prabhupādy a v následujícím roce Giridhārī Svāmī ve své poctě poznamenává: „Všichni jsme slyšeli vaše dobře známé rčení ‚ISKCON je mé tělo‘.“) V současné době však pro toto tvrzení nemáme žádný přímý důkaz. Nicméně pravdivost tohoto prohlášení můžeme přijmout jednoduše na základě pochopení významu „Zakladatel-ācārya“, jak jej prezentuje The Harmonist.
- ↑ „Nejvyšší Osobnost Božství, živé bytosti, hmotná energie, duchovní energie a celé stvoření, to vše jsou individuální substance. V konečném důsledku však společně tvoří jednoho nejvyššího, Osobnost Božství. Proto ti, kteří jsou pokročilí v duchovním poznání, vidí jednotu v rozmanitosti“ (SB 6.8.32). Ve svém významu k CC Madhya 10.113 Prabhupāda uvádí, že „princip jednoty v rozmanitosti“ je „filozoficky znám jako acintya-bhedābheda – současná jednota a odlišnost“. Zdroj Zdroj
- ↑ Bhakti Vikāśa Svāmī: „Korunující sláva všech dosavadních aktivit Gauḍīya Maṭhu přišla v roce 1933 s vysláním kazatelů na Západ“ (SBV 1:108).
- ↑ The Harmonist přestal vycházet v roce 1937.
- ↑ 1. října 1935 velitel evropských misionářů, Bhakti Hṛdaya Bon Mahārāja, vykonal oficiální návštěvu u mahárádže Tripury. Velkolepý záznam z této události vyšel v The Harmonist 7. listopadu 1935 (Harm. 32.5:116-118) pod názvem „První hinduistický chrám v Londýně“. Čteme v něm: „Swamiji [B. H. Bon] se poté zmínil o aktivitách Gauḍīya Maṭhu v Anglii a ve střední Evropě a naznačil Jeho Výsosti přání svého Božského Mistra, Hlavy Gauḍīya Maṭhu, postavit první hinduistický chrám v Londýně a Domov pro šíření duchovní kultury Indie na Západě. Jeho Výsost s potěšením vyslechla návrhy Swamijiho a odpoledne mu laskavě sdělila své rozhodnutí pokrýt veškeré náklady na výstavbu londýnského chrámu Gauḍīya Maṭhu...“ O rok později se však Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura na Bon Mahārāje natolik rozhněval, že jej z Londýna odvolal (dokonce mu po návratu odmítl udělit audienci) a napsal mahárádžovi Tripury, aby už Bon Mahārājovi žádné další peníze nedával (SBV 2:302).
- ↑ Profil Bhakti Vilāsy Tīrthy Mahārāje viz SBV 2:332-339. K tomu je třeba dodat, že podle Śrīly Prabhupādy neautorizované jednání Tīrthy Mahārāje iniciovalo rozpad Gauḍīya Maṭhu (VB: Rozhovor v pokoji, Bombaj, 23. září 1973).
- ↑ Toto je způsob, jakým jméno psal Śrīla Prabhupāda, a který zachycuje bengálskou výslovnost jeho sanskrtského jména pro zasvěcení, Maṅgala-nilāya Dāsa. (Ve Śrīla Prabhupāda-līlāmṛtě tento oddaný vystupuje pod pseudonymem „Mukti“).
- ↑ VB: Dopis Mangalnilojovi, 16. července 1966. (Datum je tři dny poté, co Prabhupāda zaregistroval ISKCON). Zdroj
- ↑ VB: Dopis tajemníkovi, Gaudiya Mission, 23. května 1969. „Gaudiya Mission“: Ve svém významu k Caitanya-caritāmṛtě Ādi-līlā, 12.8 Prabhupāda odkazuje na rozštěpení instituce Gauḍīya Maṭh na „dvě frakce“ kvůli soupeřícím uchazečům o post dalšího ācāryi. Následovalo mnoho soudních sporů. Frakce se sídlem v kalkatském chrámu Bāg-bazar přijala název „Gaudīya Mission“, zatímco frakce se sídlem v māyāpurském Śrī Caitanya Maṭhu pod vedením Tīrthy Mahārāje se nazývala „Gauḍīya Maṭh“. Dokonce i dnes cedule umístěná u tamního hlavního oltáře hlásá: Je to mateřský Maṭh všech Gauḍīya Maṭhů Śrī Caitanya Maṭh Śrī Mandir
- ↑ Ve svých posledních dvou měsících na zemi věnoval Śrīla Prabhupāda čas a energii zřízení Bhaktivedanta Swami Charity Trustu s ústředním cílem sjednotit sārasvatskou rodinu – následovníky Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura – v kooperativním úsilí o obnovu a rozvoj Gaura-maṇḍala-bhūmi. Tamāla Kṛṣṇa Gosvāmī zaznamenal, jak Śrīla Prabhupāda stanovil cíl a poskytl konkrétní příklad. Prabhupāda řekl: „Už žádná nespolupráce. Nyní nechť všichni spolupracují na šíření hnutí Pána Caitanyi. Zrovna jako Śrīdhara Mahārāja má potíže s dokončením svého Náth Mandiru. Takže tímto způsobem spolupracujte.“ (TKG 293).
- ↑ Dopis bezejmennému učiteli v Gurukule, citováno v BTG 54.17 (1973).
- ↑ VB: Dopis Tuṣṭovi Kṛṣṇovi. Ahmedabád, 14. prosince 1972.
- ↑ Samotným „semínkem“ je Śrīla Prabhupāda, vzešlý z Gauḍīya Maṭhu Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. Ačkoliv mateřská rostlina zahynula, její semínko bylo neseno přes vody, načež zapustilo kořeny, rozkvetlo a přineslo plody. Samozřejmě, Prabhupāda je popisován jako ten, kdo „zasadil semínko“, neboť čerstvě narozený ISKCON je rovněž semínkem. Obojí lze nazvat semínkem na základě eklesiologického principu, že duchovní instituce se neliší od Zakladatele-ācāryi.
- ↑ Avšak stále pod podmínkou, že ISKCON zůstane zdravý.
- ↑ Platí to možná ještě více v případě, kdy se kṛṣṇa-bhāvāmṛta z Caitanya-caritāmṛty pozmění na kṛṣṇa-bhāvanāmṛta. Mezi významy těchto dvou slov je jen malý rozdíl, ale pro přesnější rozlišení lze kṛṣṇa-bhāva chápat jako cítění, zatímco kṛṣṇa-bhāvana jako úplný stav bytí. Povaha samotného kṛṣṇa-bhāva je však taková, že zcela pohlcuje vědomí – tedy kṛṣṇa-bhāvana. Je třeba si povšimnout, že toto pozdější slovo zaujímá významné místo v gauḍīya-vaiṣṇavské literatuře, jak upozorňuje Śrīla Prabhupāda: „Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura nám zanechal transcendentální literární dílo nazvané Kṛṣṇa-bhāvanāmṛta, které je plné Kṛṣṇových zábav. Vznešení oddaní mohou při četbě takových knih zůstávat pohrouženi v myšlenkách na Kṛṣṇu“ (Kṛṣṇa k. 46). Zdroj
- ↑ Viz SBV I:70–73 pro anglický překlad tohoto článku.
- ↑ Tento význam je široce rozšířen. Například: „Viśva-vaiṣṇava-rāja-sabhā označuje společnost složenou z těch Vaiṣṇavů, kteří jsou králi (tj. nejpřednějšími) ze všech Vaiṣṇavů přítomných na tomto světě“ (Bhakitikusum Sraman 355).
- ↑ CC Ādi 12.8, význam. Taková tvrzení nevyjadřují celý postoj Śrīly Prabhupādy k jeho duchovním bratrům. Občas se u něj objevuje i jiný, oceňující pohled. Zde jsou dva příklady. Ve významu k SB 4.28.31 Prabhupāda píše: „Učedníci Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Gosvāmīho Mahārāje jsou všichni duchovní bratři, a přestože existují určité názorové rozdíly a přestože nejednáme společně, každý z nás šíří toto hnutí pro vědomí Kršny podle své vlastní kapacity a přivádí mnoho žáků, aby je šířili po celém světě.“ A v dopise ze dne 18. listopadu 1967 svému žáku Brahmānandovi Prabhupāda vysvětluje: „Dokonce i mezi našimi duchovními bratry máme nedorozumění, ale nikdo z nás není sveden ze služby Kṛṣṇovi. Můj Guru Mahārāja nám nařídil provádět jeho misi společně. Bohužel jsme nyní odděleni. Nikdo z nás však nepřestal kázat vědomí Kršny. I když mezi duchovními bratry mého Guru Mahārāje panovala nedorozumění, nikdo z nich se neodchýlil od transcendentální milostné služby Kṛṣṇovi. Myšlenka je taková, že mezi jedním a druhým člověkem mohou přetrvávat provokace a nedorozumění. Ovšem naše pevná víra ve vědomí Kršny by však neměla připustit žádné materiální narušení. Zdroj
- ↑ Govinda Dāsī, DVD 1: „Listopad 1965 – Léto 1970.“ Following Śrīla Prabhupāda: Chronologické serie (ISKCON Cinema, 2006). Přepis z The Bhaktivedanta VedaBase 2011.1.
- ↑ S ohledem na odkaz na Šest Gosvāmí sám Śrīla Prabhupāda směřuje označení „Prabhupāda“ výhradně na Śrī Rūpu a Śrī Jīvu. Dřívější ācāryové ale tímto oslovením vyznamenali i další členy. Jako příklad lze uvést přednášku z 16. října 1932, na které Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura mluví o Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīm jako o „Dāsovi Gosvāmīm Prabhupádovi“ (VB: Amṛta Vāṇī, Dodatek), a ve svém výkladu k Caitanya-bhāgavatě, Ādi 1.25, cituje Viśvanāthu Cakravartīho Ṭhākuru, jenž nazývá Sanātanu Gosvāmīho: „Náš Prabhupāda, Śrī Sanātana Gosvāmī.“ Je nutné zmínit, že v některých odpadlických komunitách (apa-sampradāyích) se toto vznešené jméno stalo levnou frází. Śrīla Prabhupāda poukazuje na tento problém ve svém výkladu k CC Madhya 10.23: „Prākṛta-sahajiyové si dokonce ani nezaslouží být označováni za vaiṣṇavy. Považují za přijatelné oslovovat titulem Prabhupāda jen kastovní gosvāmī. Podobně ignoranští sahajiyové... závidí věrohodnému duchovnímu mistrovi, který je oslovován jako Prabhupāda, a dopouštějí se urážek tím, že skutečného duchovního mistra shazují na úroveň běžného smrtelníka nebo ho vnímají jen jako příslušníka určité kasty.“ Jayapatāka Swāmī vzpomíná na rozhovor se Śrīlou Prabhupādou z období těsně po tom, co se Prabhupāda setkal s několika svými duchovními bratry: „Prabhupāda si nás nechal zavolat. Řekl: ‚Zlobí se, že používám jméno Prabhupāda, tak jsem odpověděl: ‚Co mám dělat? Moji žáci mi tak říkají.‘“ Pak nám Prabhupāda vysvětlil, že jméno Prabhupāda vlastně bývalo u kastovních gosvāmích a jiných místních v Navadvīpu velmi běžné. Nešlo tedy o žádné exkluzivní označení. Chtěl si ho ponechat, protože si zkrátka řekl: „Proč by se o jméno Prabhupāda měly přetahovat zrovna apa-sampradāye?“ (Osobní korespondence).
- ↑ Napsaný text podrobně vysvětluje podstatu a obsažnost tohoto jména a sděluje čtenářům, že „My američtí a evropští služebníci Jeho Božské Milosti... preferujeme uctívat naši Milost, našeho Duchovního Mistra, titulem Prabhupāda, s čímž on laskavě vyjádřil svůj souhlas ‚Ano.‘“ (BTG 25:24). Zdroj
- ↑ Ve vydání BTG č. 26 (říjen 1969) nacházíme v příspěvku od Hayagrivy nazvaném „Exploze hnutí Hare Kršna“ (The Hare Krishna Explosion) jméno „Prabhupad“ úplně všude. Ve vydání BTG č. 28, ústřední text The Great Soul Who Walks Among Us (str. 7-11), dominují velké fotografie Prabhupādy (jedna na celou stránku, na dvou dalších pokrývá 3/4 obsahu). V přidruženém textu se pro něj nadále používá oslovení „Swamiji“. Nicméně v dalších článcích onoho čísla je titulován jako „Prabhupad“ nebo „Prabhupad A. C. Bhaktivedanta Swami“. V rubrice „Svatba v Bostonu“ (Boston Wedding) – doplněné nesčetnými fotografiemi – je poprvé zmíněn jako „Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada“, posléze jako „Prabhupada“ a „Jeho Božská Milost“. Zdroj Zdroj
- ↑ Pochopitelně se již roku 1971 projevily v ISKCONu další klíčové milníky, přičemž těmi nejvýraznějšími byly brahmacārī, brahmacāriṇī, gṛhastha a sannyāsa āśramy, započetí rozvoje venkovské lokality New Vrindavan a vznik nakladatelství Bhaktivedanta Book Trust (které bylo zaregistrováno hned následující den po GBC). Přestože jde o nezpochybnitelná pozitiva, nefigurovaly mezi klíčovými elementy určujícími samotnou stavbu komunity v kontextu eklesiologie.
- ↑ Fotokopie tohoto dokumentu, poslaná formou dopisu Hayagrivovi, figuruje i v knize Hayagrivy Dasy The Hare Krishna Explosion v obrazové příloze mezi stranami 128-129. Pod textem „International Society for Krishna Consciousness, Inc.,“ se na levém okraji vyjímají výrazná velká písmena označující „Acharya: Swami A.C. Bhaktivedanta“. Na dalším řádku pod ním stojí slovo „Trustees“ (taktéž vyvedené tučně velkými písmeny), zaštiťující výčet devíti jmen pod sebou. Úplně stejnou vizáž měl Prabhupādův list na hlavičkovém papíru s adresou chrámu v San Franciscu, který odesílal v průběhu roku 1967 právě z onoho chrámu. V dalších zprávách se představuje jako „A.C. Bhaktivedanta Swami, Acarya“ nebo doplňuje svůj podpis dovětkem „Acarya International Society for Krishna Consciousness“ (VB: Korespondence: 1. února 1968 odesláno Hare Krishnovi Aggarwalovi; 22. srpna 1968 Davidu Exleyovi). V dlouhém psaní určeném Hanumanu Prasadovi Poddarovi z 5. února 1970, které popisuje snahy a výsledky ISKCONu, podotýká: „...na každém bankovním účtu mé jméno figuruje společně s titulem Acarya.“ Zdroj
- ↑ Nahlédněte do BTG č. 26 (říjen, 1969) pro fotokopii onoho letáku.
- ↑ Naskenované výtisky si lze prohlédnout na portálu www.backtogodhead.in.
- ↑ Drobný text tvořící rámcový informační panel Back to Godhead každého svazku obsahoval „Zakladatel: A.C. Bhaktivedanta Swami.“ Avšak označení „Zakladatel“ se tady upíná primárně k Back to Godhead, a ne k celkovému ISKCONu.
- ↑ Od čísla 26 (říjen, 1969) přestal být u výtisků Back to Godhead zveřejňován údaj o datu.
- ↑ Někteří duchovní bratři v Indii si dokázali zajistit jistý druh komunikace s několika Prabhupādovými následovníky a zákeřným způsobem nalomili vážnost a autoritu Śrīly Prabhupādy, což ve výsledku vyústilo až do ohrožení jistoty a víry dokonce i mezi několika Prabhupādovými předními organizátory. Śrīla Prabhupāda poukazuje na tyto duchovní bratry ve svém vysvětlení v CC Ādi. 10.7: „Když naši žáci chtěli podobným způsobem oslovovat svého duchovního mistra Prabhupāda, ti bláhoví lidé začali žárlit. Nebrali žádný ohled na úžasné rozšiřování hnutí Hare Kṛṣṇa a začali ze samotného titulu Prabhupāda, kterým žáci uctívali svého duchovního mistra, pociťovat obrovskou závist, až spolu s dalšími jim podobnými pošetilými posměváčky založili celou frakci se záměrem shodit kredit a důležitost hnutí pro vědomí Kršny.“
- ↑ Tamāla Kṛṣṇa Goswami: „Když jsme za Prabhupādou přišli a tlumočili mu naši žádost, že coby jeho žáci toužíme odříkávat specifickou mantru vytvořenou k jeho poctě, sepsal on sám verš, který charakterizuje jeho úkol.“ (SS 187). Jednalo se o mantru určenou „jen pro něj“, oslavující přesně určeného duchovního průvodce za jeho neobyčejné charakterní kvality nebo vykonané úspěchy. Prvotní praṇāma-mantra je poměrně „sdílená“ s tím smyslem, že je obvykle adresována jakémukoliv guruovi za předpokladu vsunutí vlastního jména mezi zpívané pasáže. Datace této jedinečné praṇāma-mantry: Ve zprávě, kterou rozesílal 9. dubna 1970 Pradyumnovi Dāsovi, se o ní Śrīla Prabhupāda zmiňuje jako o „nově doplněné modlitbě“ a uvádí, že navrhuje drobnou gramatickou modifikaci sanskrtského znění.
- ↑ V rámci mluvnice sanskrtu existuje nařízení týkající se tvoření patrynomikálních či matrynomikálních oslovení (tedy označení odvozených z mužského respektive ženského rodinného původu). V angličtině byla dříve četná standardní rodinná příjmení jako např. „Johnson“ či „Erickson“ patrynomickými (česky: „Johnův syn“). Anglická přípona „Mac-“ nebo „Mc-“ původně ve Skotsku fungovala ve smyslu patrynomika, kde třeba příjmení „MacDonald“ bylo (kdysi) interpretováno jako (ten) Donaldův syn; „FitzGerald“ ve spojitosti s Irskem byl ten Geraldův syn. „Ivanovič“ je ekvivalentem u Rusů. S ohledem k dodržení zvyklostí sanskrtu se tak sám Prabhupāda popsal jako „Sārasvata“, neboli syn či pomocník Sarasvatīho Ṭhākura.
- ↑ Deník The Harmonist pod datem 12. července 1935 (Harm. 31:521-22) přináší zvěst, že „Její Výsost Majarani Indira Devi, regentka Shaeba de Cooch Behar, vykonala pouť do svatostánku Sree Gaudiya Math, nacházejícího se v Baghbazaru v Kalkatě“, kde strávila chvíle ve společnosti Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura. Na popisu tehdejšího rozhovoru časopis konstatuje: „Její Výsost vyjádřila obrovský obdiv v souvislosti se zamýšlenou cestou redaktora [Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura] do evropských krajin s úmyslem pokračování rozšiřování učení dál na Západ.“
- ↑ Přesné určení data, kdy ho to prvně napadlo, není známo. Je nicméně nesporné, že Śrīla Prabhupāda na rozdíl od běžných materialistů ovládal nahlížení do dnů, které měly teprve nastat. Satsvarūpa dāsa Goswami sdílí historku spojenou s jedním podzimem z roku l965 – tehdy vyčkával Śrīla Prabhupāda před nádražím newyorského metra, seděl tam na odpočívadle a vedl rozhovor s dirigentem metra v NYC Paul Rubenem. On vzpomínal (SPL 2:28): „Působil s přesvědčením, že je si vědom, že jednoho dne postaví stánky plné přívrženců. Pak se jen zaposlouchal do prázdna a vyřkl: ‚Nejsem chudý, jsem bohatý. Chrámy a učebnice už existují, už jsou, jen nás od toho dělí čas.‘“
- ↑ Tento pokyn byl zapsán 31. prosince 1936 v zaznamenaném protokolu jeho závěti. Originál dokumentu je uchováván v Bhaktivedanta Research Center v Kalkatě. Fotokopii viz MHP 289.
- ↑ Etymologicky toto slovo sahá až k latinskému committere, „sjednotit, spojit“.
- ↑ Satsvarūpa dāsa Goswami vypráví (SPL 4:95): „I když byli jeho žáci někdy nevědomí, věděl, že nejsou zlomyslní. Přesto tyto dopisy z Indie nesly duchovní nákazu, kterou na jeho tamní žáky přeneslo několik Prabhupādových duchovních bratrů. Prabhupāda už byl znepokojen tím, když mu někteří z jeho duchovních bratrů odmítli pomoci zajistit pozemek v Māyāpuru, rodišti Pána Caitanyi. Ačkoli je požádal, aby pomohli jeho nezkušeným žákům pozemek koupit, nevyhověli mu. Ve skutečnosti někteří z nich pracovali proti němu. Prabhupāda napsal jednomu ze svých duchovních bratrů: ‚Je mi tak líto, když se dozvídám, že existuje jakési spiknutí některých našich duchovních bratrů, aby mi neposkytli místo v Māyāpuru.‘“
- ↑ Dvě památné, aforistické formulace acintya-bhedābheda-tattvy od Śrīly Prabhupādy: „Nic není odlišné od Nejvyššího. Ale Nejvyšší je vždy odlišný od všeho“ (BG 18.78, význam). A: „V určitém smyslu neexistuje nic než Śrī Kṛṣṇa, a přesto nic není Śrī Kṛṣṇa s výjimkou Jeho původní osobnosti“ (CC Ādi 1.51, význam). Zdroj Zdroj
- ↑ Tento „portál“ je ve skutečnosti vnějším projevem srdce Śrīly Prabhupādy. Toto srdce je velké a velkorysé, stejně jako jeho zhmotnění v podobě cesty obepínající celý svět a ústřední chrám, který objímá celý vesmír i to, co jej přesahuje. To vše přebývalo v srdci Śrīly Prabhupādy již tehdy, když v roce 1966 kráčel sám po studeném betonu Manhattanu. Nyní se to projevuje v nebývalém rozsahu, aby štědře rozdávalo své požehnání.
- ↑ Viz VB, dopis Tuṣṭa Kṛṣṇovi ze 14. prosince 1972: „Budeme tam [v duchovním nebi] mít další ISKCON.“ Zdroj
- ↑ Pán se podobně zjevuje Śaṅkarācāryovi, uznává ho za „Svého služebníka“ a nařizuje mu: „Nekontaminuj obyvatele Navadvīpu.“ Śaṅkara odchází s „oddaností vštípenou do svého srdce“ (NDM 68-9).
- ↑ V rozhovoru s Rāmeśvarou (VB: 13. ledna 1977, Allahabád) Prabhupāda vysvětluje, jak obdržel „veškeré možnosti“: „Své aktivity jsem zahájil, když mi bylo sedmdesát let. Takže si [jeho duchovní bratři] mysleli: ‚Tento muž je gṛhastha. Je zatížen rodinným životem. Co on tak zmůže?‘ (smích) Takový byl jejich dojem. Ale já jsem to nikdy nezanedbával. Guru Mahārāja mi to řekl. Já jsem jen přemýšlel: ‚Jak to udělat? Jak to udělat?‘ Říkal jsem si: ‚Stanu se bohatým obchodníkem. Budou potřeba peníze.‘ To byla má myšlenka. Ale Guru Mahārāja mě žádal: ‚Zanech toho. Já ti peníze dám.‘ Tomu jsem nedokázal porozumět. Plánoval jsem. Můj plán nebyl špatný. Ale myslel jsem si: ‚Jsou potřeba peníze, tak ať nějaké vydělám. Pak začnu.‘ A Guru Mahārāja řekl: ‚Zanech tohoto úsilí o vydělávání peněz. Přidej se naplno. Já ti peníze dám.‘ Teď už tomu rozumím. Ale má touha tam byla. Proto mě vedl.“ Zdroj
- ↑ Jeden z mnoha příkladů: „Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři k Bhagavad-gītě k verši vyavasāyātmikā buddhir ekeha kuru-nandana uvádí, že člověk by měl sloužit slovům duchovního mistra. Žák se musí držet všeho, co mu duchovní mistr nařídí. Pouhým následováním této cesty člověk spatří Nejvyšší Osobnost Božství. . . . Pokud se člověk drží principů vytyčených duchovním mistrem, tak či onak se nachází ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jelikož Pán sídlí v srdci, může upřímnému žákovi poradit zevnitř. . . . Závěrem, pokud to žák s plněním poslání duchovního mistra myslí velmi vážně, okamžitě se sdružuje s Nejvyšší Osobností Božství prostřednictvím vāṇī nebo vapuḥ. To je to jediné tajemství úspěchu, jak spatřit Nejvyšší Osobnost Božství.“ (SB 4.28.51, význam). “ Zdroj
- ↑ VB: Přednášky: Filozofická diskuze: Diskuze se Śyāmasundarou: Arthur Schopenhauer.
- ↑ (TKG 45) Ve Śrīla Prabhupāda-Līlāmṛtě Satsvarūpa dāsa Goswami zaznamenává nepatrně odlišnou verzi: „‚Vaše láska ke mně,‘ řekl Śrīla Prabhupāda, ‚se ukáže v tom, jak moc budete spolupracovat na udržení této instituce pohromadě, až budu pryč.‘“ (SPL 6:313). Ohledně rozdílu mezi oběma verzemi Satsvarūpa dāsa Goswami uvádí: „Slyšel jsem to od Tamāly Kṛṣṇy Mahārāje a zapsal jsem to přesně tak, jak mi to řekl. Tamāla Kṛṣṇa Mahārāja toto prohlášení zapsal do TKG’s Diary s poněkud odlišnou větnou stavbou, ale význam je stejný.“ Příspěvek od Badrinārāyaṇy Dāsy na elektronickém fóru GBC.Discussions@pamho.net z 21. června 2013.
- ↑ Publikováno na GBC.Discussions@pamho.net, Bhakti Charu Swami, 21. června 2013.
- ↑ VB: Rozhovor se skupinou Rādhā-Dāmodara Saṅkīrtana Party. 16. března 1976, Māyāpur. Verš, na který Śrīla Prabhupāda odkazuje, je Ādi 9.34. Pán Caitanya říká: „Jsem jediný zahradník. Na kolik míst mohu jít? Kolik plodů mohu natrhat a rozdat?“ Ve svém významu Śrīla Prabhupāda poukazuje: „Zde Śrī Caitanya Mahāprabhu naznačuje, že šíření mahā-mantry Hare Kṛṣṇa by mělo být prováděno spojenými silami.“ Zdroj
PŘEKLAD DO ČEŠTINY
prabhupadavani.cz, 2026.